Před pěti lety mi zemřel manžel – a od té doby jsem začala mít velké zdravotní potíže. Byla jsem doma často sama a na velký byt jsem nestačila. Mé dvě děti tak dostaly nápad, jak získat byt a rozdělit si peníze z jeho prodeje a mě se zbavit tím, že se o mě bude starat někdo jiný.
Byla jsem za to na ně naštvaná, do domova důchodců jsem jít nechtěla, ale sama jsem se o sebe už postarat nedokázala, špatně chodím a občas omdlívám, protože mám problémy s tlakem. Nakonec se mi ale v domově zalíbilo a našla jsem zde i lásku.
To mi nemůžete udělat
Když jsem zůstala sama, bylo mi hrozně. Nebyla jsem na to zvyklá, trápil mě žal a do toho se přidaly zdravotní obtíže. Mé děti tedy rozhodly, že mi najdou místo v domově důchodců. Mně ale bylo jasné, že to dělají kvůli sobě. Chtěly můj byt prodat a peníze si rozdělit. Než muž zemřel, přepsali jsme ho totiž právě na děti. Nezbývalo mi nic jiného, než se do domova skutečně odstěhovat, i když jsem je dlouho prosila, že mi tohle nemohou udělat.
Děti se na mě vykašlaly, ale já jsem se nevzdala
Syn s dcerou mě do domova odvezli a už se neukázali. Občas mi napíšou nebo zavolají, ale ani nechodí na návštěvy. Úplně se na mě vykašlali hlavně, že se ale báby staré zbavili. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. V domově se mi ale postupem času začalo líbit. Poznala jsem tam Josefa, milého sedmdesátníka, který dopadl podobně jako já. I jeho děti se jej takto zbavily. Padli jsme si do oka a začali se scházet u káviček každé odpoledne. Postupně jsem se s ním začala cítit zase jako za mlada. Dnes máme dokonce společný pokoj a žijeme jako pár.
Nepřehlédněte: Vilma (60): Učila jsem svou vnučku plavat, ta se málem utopila. Zatočila se mi jen na chvíli hlava.
Jsem na sebe hrdá, že jsem to nevzdala. V domově se účastníme nejrůznějších aktivit, učíme se s počítačem a hrajeme kvízy. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle ještě někdy zažiji – a jsem za to moc ráda.
PhDr. Tomáš Novák radí:
Vážená paní, blahopřeji.
Psychologové zastánci tzv. pozitivní psychologie by z vaší nezdolnosti měli radost. Za mimořádně důležitý a kladný rys lidské povahy považují totiž tzv. resiliencí. Tj. psychickou houževnatost, nezdolnost jedince, schopnost vyrovnat se s „ranami osudu“, dobře žít a jednat navzdory biologickým, psychologickým a psychosociálním vývojovým rizikům. Každý jedinec má jinou míru resilience, tedy míru schopnosti řešit nepříznivé životní situace.
Někteří z psychologů považují resiklienci za rys osobnosti. Jiní za dynamický proces, kterým jedinec dosahuje pozitivní adaptace při vystavení nepřízni. Když si resilienci vytvoříme, neznamená to, že nebudeme mít do konce života problémy a krize. Je jen velká naděje že je dokáže zvládnout a překonat.
Od vědy zpět k prozaickým záležitostem. Nikomu a nikdy neradím přepisovat na děti vlastní byt. Obdobně považuji za pošetilé v případě zmámení láskou svůj byt prodat a přestěhovat se k partnerovi do jeho nemovitosti. Úspěch v soutěži o super chybu roku pak mívají zaručen ti kdož takto utržené peníze či jiné nezřídka celoživotní úspory investují do miláčkovy nemovitosti.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.