Je mi tolik, kolik mi je. Na založení rodiny mám nejvyšší čas. To ano. Přesto jsem rozhodnutá, nechat tento vlak života záměrně ujet. Děti se mi líbí, mám je ráda a nemám s nimi problém. Netoužím ale být matkou. Netoužila jsem po této roli nikdy a jen kvůli tlaku okolí se nehodlám měnit.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Program „matka“ v mozkovém softwaru
Pokaždé, když někomu svůj příběh vyprávím, neřeknu ani čtvrtinu informací, a už mi každý hned diagnostikuje nějakou jasnou příčinu „mého problému“. Prý za mým odporem k roli ženy-matky, stojí špatné dětství, chybějící matka nebo negativní vztah s vlastní matkou či babičkou. Ale, co když u mě bylo po těchto stránkách všechno v pořádku? „Tak to nevím.“ Zní většinou další navazující reakce. Mám přitom pocit, že vůbec nikoho nezajímá můj vlastní názor a každý by mě nejraději uvrtal do těhotenství za každou cenu. Vždyť je to přece normální, aby žena měla děti. To sice je, ale ne každá žena je k tomu, být matkou, dobře stvořena. Mnohé ženy nejsou dostatečně vybavené fyziologicky (jsou od přírody neplodné) a některé, (můj případ) zase psychicky. Program s názvem „matka“ prostě nemám ve svém mozkovém softwaru… S nadsázkou řečeno nevím, co je to matka, po roli matky netoužím a moje vlastní matka za to rozhodně nemůže!
Pohodové dětství
Narodila jsem se jako chtěné dítě, do úplné rodiny, dvěma oddaným rodičům, kteří mě opravdu chtěli. A chtěli mě ještě o to víc, protože jsem holka a holčičku si přáli. Nadšené ze mne byly babičky, dědečkové i celé příbuzenstvo a kromě klasických obtíží si nepamatuji jediný závažný problém, který by v naší rodině byl. Rodiče pracovali, já studovala, později si našla přítele a snažila se osamostatnit. Zkrátka téměř ideální počátek života. S mojí mámou jsme neměly žádné tajnosti ani tabu. Když jsem dostala poprvé svou periodu, věděla o tom první, a když jsem si chtěla koupit první podprsenku, konzultovala jsem to zase s ní. Podrobnosti o mně znala i tehdy, když jsem se poprvé zamilovala… Rodiče žili jeden pro druhého a nesužoval je žádný problém ani v tom smyslu, že by měli jiné děti z předchozích vztahů anebo do jiných vztahů utíkali. V kostce řečeno, u nás doma neexistovalo nic, co by mě mohlo před mateřstvím dopředu odradit či otrávit. Přesto jsem už jako malá holka věděla, že role ženy-matky není pro mě. Proč? Nevím dodnes. Zkrátka ji nemám v krvi.
Hry bez panenek
Projevovalo se to nenápadně už tím, že jsem si nikdy nehrála s panenkami. Panenky do mého pokojíku nepatřily, a když jsem nějakou dostala, většinou „odcházela“ jako první mezi nepotřebnými věcmi, určenými do sklepa, nebo na vyhození. Obzvlášť panenky miminka mi nic neříkala. Poličky pokojíku mi tak zdobila všelijaká zvířátka anebo akční hrdinové. Když jsem pak začala chodit do školy, můj názor se pouze prohluboval. Holky totiž už někdy v deseti mluvily o tom, že chtějí jednou velkou rodinu, ale já tomu nerozuměla. Opakovala jsem proto, že já děti mít nebudu, protože prostě nemohu. Coby desetiletá jsem takhle mluvit mohla, protože si všichni stejně říkali, že nemám ještě rozum. Jenže když mi totožný názor vydržel do dvaceti, začala krušná léta. V té době jsem ještě ani neměla svého současného přítele a tak se má máma začala obávat, jestli náhodou nepatřím k někomu z LGBT skupin. Ujistila jsem však nejen ji, ale i sebe, že ne. Ženy mě nepřitahují, jako žena jsem spokojená a mužem bych být opravdu nechtěla, takže v tomto směru výjimečná nebudu. Pouze nemám zájem o vlastní děti. To je celé. „Mějte radost, tak asi bude zaměřená na kariéru.“ Pronesl na to kdysi jeden z příbuzných našim, když mu vyprávěli se slzou v oku, že jejich malá Zuzanka nechce být jednoho dne maminkou. Něco by na tom mohlo být, ale určitě ne u mne.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Zuzana a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Nezajímá mě ani kariéra ani mateřská
Studia mi šla vždycky bez větších problémů a vystudovala jsem jak střední, tak i tři roky na vysoké. Přesto fakt, že by mi šlo o kariéru, a proto bych upozaďovala mateřství, potvrzovat nemohu. Po promoci jsem totiž nastoupila jen jako obyčejná prodavačka do obchodu s dámským prádlem, posléze pak „povýšila“ na obsluhu ve stánku s nápoji a momentálně pracuji jako prodavačka v malém obchůdku s módou. Obchůdek samozřejmě nevlastním a ani po tom výhledově netoužím, protože mám pocit, že by mě z té administrativy kolem nejspíš strefil šlak… Jde mi jen o to, vydělat si alespoň základní peníze potřebné pro průměrné živobytí a zbytek prostě neřeším. To že je přístup kariéristky? Ne, nemyslím si. Ze svého okolí znám i pár případů děvčat, která si myslela, že budou dělat, závratnou kariéru, ale nakonec skončila na mateřské a už se k vystudovanému oboru nikdy nevrátila. Mě však od začátku života neláká ani mateřská ani velká kariéra. Nechci říkat, že mi stačí přežívat, ale rozebírám tuto věc na tomto místě právě proto, aby si zase někdo po přečtení mých řádků nemyslel, že každá žena, která nechce děti, musí být nutně kariéristka. Nemusí. Vůbec to totiž spolu nesouvisí.
Radek (58): Žena mému kamarádovi toleruje milence a on jí dovoluje milenku.
„Nenormální“ ženská
Názor, že opravdu nechci mít děti, mě provázel životem i dál a provází mě jím dodnes, kdy už mi je třicet pět roků, což je čas pro konečné rozhodování opravdu krajní. Přesto není z mé strany o čem rozhodovat. Vlastní děti zkrátka nechci a nezmění na tom nic ani fakt, že se klidně a s radostí podívám na kamarádky či spolužačky, jak už mají na světě druhé či třetí dítě, anebo když si mohu pochovat malého synka své sestřenice, a ano, dělá mi to radost. Dělá – opravdu. Dokonce už plánuji, jaká autíčka mu, až bude o něco větší, jako dárek vždycky koupím a těším se na jeho reakce. Přesto, vlastní děti mít nechci. Drobnou změnu bych udělala pouze v případě, že bych si k sobě nalezla partnera, který už vlastní děti má. To by byla samozřejmě jiná. Ale protože můj stávající přítel žádné děti nemá a je se mnou (zatím) v názoru zajedno, vážně nevidím důvod, cokoliv násilně měnit. Okolí mi sice často vyčítá, že jsem prý se svým myšlením „nenormální ženská“, ale já nevím proč. Přijde mi to od nich úplně stejně hloupé, jako kdybych já snad někomu vyčítala, že má jen jedno dítě a ne rovnou čtyři anebo, že dva lidé zplodí dítě, ale manželství kvůli tomu už neuzavřou. Vždyť je to jejich věc. Navíc, každý jsme nějak naprogramován a o tom život je. Proč měnit věci, které máme hluboko v sobě dané? Jenom kvůli tlaku okolí? To snad ne.
