Máme v domě nový výtah, takový ten, který vnitřní dveře zavírá automaticky sám poté, co se stiskne tlačítko. Jednou jsem spěchala domů a nepočkala jsem na souseda, který si ještě vybíral schránku. Chtěl mě ještě doběhnout, ale výtah už dveře zavírat, což mu přivřelo bundu. Od té doby mi dělá v domě naschvály a nechápe, že jsem to neudělala schválně.
Nezlobte se, spěchám
Jsem slušně vychovaná a samozřejmě, když to jde, vždycky ráda na sousedy počkám a svezu se výtahem společně s nimi. Jenže tenkrát jsem spěchala domů na toaletu, bylo to akutní a už jsem se viděla doma, takže když jsem u schránek potkala sedmdesátiletého souseda, slušně jsem mu řekla, ať se nezlobí, že spěchám, a tak výtahem pojedu sama. On buď dělal, že mě neslyšel nebo mi to udělal naschvál a křičel na mě, ať počkám, že on jen zavře schránku a jde. Jenže to já už jsem byla uvnitř a mačkala knoflík.
Počkejte si!
Docela mě to rozhodilo, on jako důchodce má neskutečně moc času, navíc jej vidím i několikrát denně, jak si dělá výlety ke schránce, tu chvilku na výtah by tak bez problémů počkat mohl. No ale jak už to tak bývá, on prostě počkat nemohl, a snažil se výtah doběhnout a chytnout. Jenže to už se dveře zavíraly a jemu to přivřelo bundu, kterou si natrhl.
Jen počkej, to si zašiješ
Jela jsem nahoru a slyšela jsem souseda, jak dole nadává a křičí na mě, že si to zašiju, že mi to nedaruje, a že mám počkat, co mi provede on. Nějak vážně jsem to nebrala, říkala jsem si, že až jej potkám, vysvětlím mu to a hlavně, že už budu na toaletě.
Pomsta
Sotva jsem spláchla, na dveře mi začal bušit rozzuřený soused, kterého se to nesmírně dotklo, přinesl mi svou bundu a opravdu žádal, abych mu ji zašila, což jsem samozřejmě odmítla. Jasně jsem mu vysvětlila, že se tam neměl cpát, když viděl, že už jedu nahoru. Hádali jsme se asi dvacet minut, pak se mi starého pána zželelo a tu bundu jsem mu skutečně zašila.
Od té doby, kdykoliv mě vidí, že jdu, snaží se zdržovat výtah. Když mám úklid, našlape ve vestibulu tak, abych měla co zametat a zásadně mě nezdraví. Myslím, že se rozhodl vyhlásit mi nefalšovanou sousedskou válku.
PhDr. Tomáš Novák komentuje
Vážená paní,
mohl bych psát o toleranci k starým lidem. O tom, jak mnohdy hledají hromosvod pro svá trápení. Též o tom, že stáří samo o sobě nepřináší moudrost. Mnohdy jen karikuje a zvýrazňuje dosti problematické osobnostní rysy. Nechci to dál rozvádět.
Raději popíšu příhodu jedné z klientek psychologa. Její soused byl postrach ulice. Psával na různá místa nepříliš zdůvodněné stížnosti. Tepal velmi hlasitě nešvary, aniž by si obrazně řečeno dokázal zamést před vlastním prahem. Žil sám jen se psem. I čtvernožec na lidi vrčel. Všichni v okolí se mu vyhýbali. Výrok: „Prosím tě, nebuď málem jako… (dejme tomu) Novák“ byl běžně užíván jako varování a odstrašující příklad. Dotyčný N. nejednou pro naprosté maličkosti znectil i paní X. Té ho ovšem bylo především líto. Připomínal jí totiž kohosi z rodiny, jež se pod vlivem životních okolností změnil k horšímu. Žil sám a skončil vlastní rukou.
Dáma – na rozdíl od sousedů – nepřecházela po spatření „Nováka“ na druhý chodník. Usmála se na něj a pozdravila. On zachmuřeně mlčel. Potkali se po pár dnech znovu. Paní zopakovala předchozí scénář a vlídně promluvila na psa. Kupodivu nezavrčel. Pán cosi zamumlal. Prý to neznělo vztekle, spíše jaksi vlídně. Po několika dalších náhodných setkáních začal muž zdravit ženu první. Odpovídala mu s – pokud možno zářivým – úsměvem. Přidala pochvalu pejska. Jindy zase pár slov o počasí. Kdyby to byla pohádka bude končit slovy: „Pokud neumřeli, vlídně se při setkání zdraví a pár slov prohodí dodnes“. Je to ale pravdivý příběh. Plyne z něj poučení. Vyplatí se lidi trochu idealizovat, reagovat na ně vlídně a pozitivně byť to nemusí být snadné jinak řečeno: Může to působit jako korektivní zkušenost jež přeruší začarovaný kruh trpkosti, nepochopení a deprese zaháněné agresí.
P.S.: Vrátím se k pisatelčinu příběhu. To, že někdo opakovaně a zbytečně chodí nahlédnout do schránky na dopisy může znamenat i projev až zoufalého pocitu osamělosti.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
PhDr. Tomáš Novák: V psychologickém poradenství pracuje od listopadu 1968. Ženil se o rok později. V obou sférách tudíž dospěl ke zlaté svatbě. Měl bratra. Ten žel již zemřel. Více než 90 knih. Stovky článků. Léta tvrdil, že počet jeho klientů odpovídá počtu obyvatel Ivančic. Nyní může k Ivančicím přidat i Zastávku (nedaleko Brna), tj. víc než 12 000 klientů.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
