Chtěli jsme s manželem stavět dům, ale protože jsem byla na mateřské, rozhodli jsme se alespoň po tu dobu, než nastoupím zpět do práce, zůstat bydlet u jeho rodičů ve dvougeneračním domě, a plánovat nové bydlení až pak.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Jenže já nechtěně shodila tchýni ze schodů a ona je teď na vozíku. Nikdy už do vlastního nepůjdeme.
Snili jsme o vlastním bydlení
S manželem jsme vždycky měli sen. Chtěli jsme velkou rodinu, a hlavně bydlet ve svém vlastním domě. Šetřili jsme, jak se dalo, jen abychom si pak mohli vzít co nejnižší hypotéku. To byl taky důvod, proč mi manžel navrhl, abychom se na nějaký čas nastěhovali k jeho rodičům. Oni měli dvougenerační dům, a tak bychom ušetřili za pronájem, než si pořídíme vlastní bydlení. Já byla těhotná, a tak se nám hodila každá koruna, abychom nesahali na naše úspory.
Domluvili jsme se, že tam zůstaneme do doby, než se vrátím zpět do práce. Potom začneme stavět a odstěhujeme se, abychom jako mladá rodina měli své soukromí. Manželovy rodiče jsem měla ráda, ale ani tak jsem si nedovedla představit, že bychom s nimi žili navždy. Přenechali nám celé horní patro. Nebylo moc velké, byly tam dvě místnosti a malá kuchyň, ale jako provizorní bydlení to rozhodně stačilo.
Tchýně soustavně narušovala naše soukromí
Naše společné soužití však bylo složitější, než jsem si myslela. Tchán byl v klidu, ale manželova maminka nám moc soukromí nedopřávala. Chodila k nám nahoru pořád, a to kdykoliv se jí zachtělo. Ani ji nenapadlo zaklepat. Jednou se přišla zeptat, zda nemáme mouku, která jí právě došla, jindy si chtěla s někým vypít kávu a někdy přišla jen tak, aby se přeptala, zda něco nepotřebujeme. Postupem času mi to začalo lézt na nervy.
Tchýně však zašla ještě dál. Jednoho dne jsem si všimla, že mám věci na kuchyňské lince poskládané jinak, než jak jsem si to pamatovala. Několik dnů jsem to pozorovala. Pak mi došlo, že k nám nahoru chodí také v době, kdy nejsme doma. Ani jsem si raději nechtěla představovat, co tam dělá, ale bylo mi jasné, že nám určitě kontroluje skříně i jiné osobní věci. Přesto, aby byl klid, jsem se k tomu nevyjadřovala.
Doktor mě přeobjednal na pozdější termín
A tak uplynulo několik měsíců. Já byla stále víc naštvaná a sem tam jsem už nedokázala mlčet. Občas jsme se i trochu pohádali, protože jsme jednoduše každá měla na společné soužití trochu jiný názor. Jednoho dne jsem byla objednaná k doktorovi na desátou hodinu, ale on telefonicky moji prohlídku odložil o půl hodiny. Díky tomu jsem se zdržela doma. Tchýně to však nevěděla a myslela si, že už jsem dávno pryč.
Možná proto jsme se také potkaly u dveří našeho vrchního bytu. Jen trochu jinak, než to mělo být. Akorát jsem prudce otevřela dveře a chtěla jsem odejít, jenže tchýně právě chtěla vstoupit k nám do bytu. Stála na schodech, které byly hned za dveřmi, a tak se lekla, protože mě tam nečekala, že chtěla kousek ustoupit, ale šlápla do prázdna a najednou jsem ji jen viděla ležet pod schody. Byl to naprostý okamžik, který změnil spoustu věcí.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Žaneta a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Vyčítala jsem si její nehodu, i když to nebyla moje vina
Sanitka u nás byla za pár minut. V nemocnici však doktor neměl pozitivní zprávy. Zlomila si několik obratlů a pánev. Na jednom z jejich oddělení ležela několik týdnů a domů už se nevrátila po svých, ale na invalidním křesle. V nohách ztratila cit a bylo jasné, že už nikdy nebude chodit. Dlouhou dobu jsem si to vyčítala, i když jsem věděla, že to nebyla moje chyba. Možná to byl trest za to, že nám nenechala absolutně žádné soukromí.
Simona (36): Můj první muž zemřel na rakovinu. Poté, co jsem si vzala jeho bratra, zemřel i on.
Přesto jsem to právě já a můj manžel, kdo tím bude trpět nejvíce. Od toho okamžiku bylo jasné, že už nikdy nepůjdeme bydlet do vlastního, protože bylo potřeba se o ni starat. Peníze, které jsme měli našetřené, jsme investovali do přestavby jejich domu, abychom alespoň dole vytvořili bezbariérový přístup a ona se tak mohla částečně pohybovat po domě. Pomáhám jí, jak jen se dá, ale je to mnohdy hodně těžké.
Je to velmi smutné, ale teď už je jedna věc jistá. V horním bytě už nám nikdy nebude lézt do soukromí.
