Žaneta (26): Otec mě celé dětství týral. A teď mě dokonce dal ještě k soudu

Se svými rodiči nemám velmi dobré vztahy. Popravdě, snažím se jim vyhýbat, jak jen to jde a doufám, že ani oni nebudou mít potřebu mě vyhledávat. Ráda bych na ně vzpomínala jinak, ale věřím, že mě po přečtení mého příběhu pochopíte.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Společná místnost na spaní byla pro mě frustrující

Na své dětství vzpomínám nerada. Samozřejmě, byly i chvilky, které se mi vryly do paměti a ráda si je tu a tam připomenu, ale těch špatných vzpomínek je i přesto hodně. Nežili jsme zrovna v přepychu, bydleli jsme v pronajatém bytě o velikosti 2+1 s dalšími sourozenci a rodiči. Takže si jistě dovedete představit, že spát v jedné místnosti se všemi členy domácnosti bylo v dospívajícím věku docela nepříjemné.

Kvůli nestabilnímu zaměstnání mého otce jsme se docela často stěhovali – z bytu nás jednoduše vykopli. Neustále jsem měnila jednu školu za druhou, když jsem si našla kamarádky, hned jsem o ně přišla. Pamatuji si den, když u nás zazvonila sociální pracovnice a dva z mých pěti sourozenců odvedla. Až později jsem se dozvěděla, že rodiče naprosto ignorovali povinné docházky k lékaři a zanedbávali jak povinnou školní docházku, tak i je samotné.

Od té doby se otcovým nejlepším kamarádem stala flaška alkoholu. Jakmile se trochu napil, svou zlost a neúspěchy si začal vybíjet na mně – z občasné facky se staly denní výprasky kvůli ničemu. Zastání jsem neměla ani u své matky, která nás zanedlouho opustila.

Vysvobozením mi byl internát

Věděla jsem, že od otce musím pryč, proto jsem si zvolila internátní školu na druhé straně republiky. Naštěstí mám hodnou babičku, která mi ji pomáhala platit. Slíbila jsem si, že jednou jí to všechno vrátím.

Po škole jsem se do plnění svého slibu pustila. Našla jsem si práci jako prodavačka v obchodě s drogerií. Práce mě bavila, těšila jsem se na kolektiv holek, se kterými jsme po práci podnikaly různé věci. Jakmile jsem si našetřila dost peněz, našla jsem malý byt k pronájmu, čímž jsem se vlastně osamostatnila.

S přibývajícím věkem mi stoupaly i ambice a hodnoty, už mě nebavilo obsluhovat lidi za kasou. Chtěla jsem něco víc. Proto jsem odpověděla na inzerát s nabídkou práce jako asistentka ředitele v jedné kosmetické firmě. Světe div se – přijali mě.

Práce mě velmi bavila a plat byl snový. Užívala jsem si svou svobodu. Konečně jsem byla i šťastná. Babičce jsem peníze splatila – i když ona nic nechtěla a klasicky babičkovsky namítala. Obě jsme se radovaly z mého úspěchu. Jenže ne dlouho.

Telefonát od babičky mě znejistil, čekalo mě u ní nemilé překvapení

Jednoho dne mi volala babička, ať k ní přijedu. Sedla jsem do svého nového auta a rozjela se za ní. Myslela jsem, že se jí nějak přitížilo, protože zdravotně na tom nebyla nejlíp. Jenže důvodem byl můj otec, který se u ní objevil. Věděl, že jako otec pro mě selhal a bylo mu to vlastně jedno. Přišel mě pouze požádat o nějaké peníze. Rázně jsem mu vysvětlila, že ode mě už nikdy žádné peníze neuvidí, vždyť jsem nás všechny živila z mých brigád v dospívajícím věku.

Asi po týdnu mi přišel ale dopis, ve kterém stálo, že otec zažádal o vyživovací povinnost. Nevěřila jsem vlastním očím, on snad nemá vůbec žádnou soudnost. Díky mému šéfovi jsem navštívila právníka, který mě ubezpečil, že otec nemá žádnou šanci.

Prožíváte podobné životní útrapy jako Žaneta a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Soudní spor mezi mnou a mým otcem dopadl dobře

V den soudu jsem byla značně nervózní, ale věděla jsem, že za mnou stojí právnické eso. Během soudního líčení se na povrch opět dostaly všechny ty věci, na které jsem se snažila celé roky zapomenout. Nebylo to příjemné, dokonce jsem si i v jednu chvíli zaplakala. Naštěstí jsem soud skutečně vyhrála, protože bylo dokázáno, že otec není nemohoucí, a když se vzdá alkoholu, je i pracovně produktivní.

Čestmír (70): Jsem gay, ale přiznal jsem si to až nedávno.

Už je to téměř rok, co jsem zažila nepříjemné shledání s jedním z mých rodičů a tajně doufám, že už nikdy k žádnému nedojde. Velmi se těším na dobu, kdy budu mít já své děti, protože jim dám tolik lásky, o které mě se v dětství ani nezdálo.

Autor: Katka Procházková
ZAVŘÍT