Psal se rok 1983, když jsem porodila svou krásnou a zdravou dceru, na kterou jsme se s manželem moc těšili. Porod proběhl bez komplikací, tehdy se mnou muž u porodu být nesměl, a tak jsem si ho celý prožila sama.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
A možná kdyby tam byl, nestalo by se to, co se stalo. Naši Aničku nám vyměnili. My jsme to zjistili až v jejích pěti letech.
Tehdejší doba nebyla moc nakloněna rodičkám
V době, kdy jsem rodila, bylo všechno jinak. Dnešní budoucí maminky by si měly uvědomit, jaký luxus se jim dostává. My si nemohli určovat, kde a jak chceme rodit nebo zda bude otec u porodu. Naštěstí se Anička dostala na svět do dvou hodin od příjezdu do porodnice, takže jsem neprožívala úporné bolesti několik hodin sama na sále jako ostatní maminky kolem mě.
Aničku si sestry vždy na noc odvážely, já ji dostala jenom na kojení. Bylo mi z toho smutno a úzko. Těšila jsem se, až si nás manžel odveze domů. Vzpomínám si, že na jednom pokoji nás tehdy bylo pět a přes den jsme si hlídali děti navzájem. Díky tomu pobyt v nemocnici utekl jako voda a já se ani nenadála a už si balila svou tašku i s malou Aničkou domů.
Dcera přišla o svou zdravou ledvinu
Naše dcera byla živé dítě, neustále něco vymýšlela, chvilku nepostála, mnohdy jsme se divili, po kom ta holka může být, protože s manželem patříme spíše mezi tu pasivnější část lidí. Manžel zrovna pracoval na dvoře a na domě, takže to u nás vypadalo jako na staveništi – všude malta, míchačky, kolečka apod. Zrovna jsme chystali písek, když jsme uslyšeli Aničku, jak šíleně ječí. Utíkali jsme do zadní části dvora a našli ji tam ležet s železnou tyčí, která se jí zabodla do zad.
Bohužel, v nemocnici nám řekli, že Anička je na tom velmi špatně. Kovová tyč propíchla ledvinu tak, že je poškozená, a jelikož se narodila pouze s jednou (to pro nás byla taktéž novinka), nutně potřebovala transplantaci. Oba jsme souhlasili a nabídli své ledviny. Jenže překvapením bylo, když nám lékař oznámil, že ani jeden z nás nevyhovuje, že by bylo nejlepší sehnat skutečné Aniččiny rodiče.
Nebyli jsme rodiči naší dcery
Zírali jsme na něj s otevřenou pusou, vždyť my jsme ti skuteční a jediní. Poté nastal kolotoč testů a hledání. Anička naštěstí novou ledvinu získala, byly tam nějaké komplikace, ale nebyly tak vážné. Jenže další výsledky prozradily, že ani jeden z nás není biologickým rodičem Aničky. Nechápali jsme to. Snažili jsme se přijít na to, kde se stala chyba, jediné, co nás napadalo, byla výměna v porodnici.
A tak jsme se pustili do pátrání. Netrvalo to ani dlouho, když jsme zjistili, že v den mého porodu se v porodnici narodila také druhá holčička se stejným jménem. Byly od sebe o necelou hodinku. Za pomoci lékařů jsme vypátrali rodinu, ve které druhá Anička žije a zkontaktovali jsme je.
S rodinou jsme se sešli ještě ten týden. Zjistili jsme, že holčička dočasně žije u své tety, která se ale bude stěhovat do zahraničí. Maminka ji krátce po porodu opustila a otec je neznámý. Marii, tetě Aničky, jsme povyprávěli příběh a bez mrknutí oka souhlasila s testy.
Hned jsme ji poznali
Když jsem poprvé druhou Aničku uviděla, zhrozila jsem se. Vždyť to jsem byla celá já za mlada a její oči byly kopií těch manželových. Věděla jsem, že tady ta Anička je má pravá dcera, nemusela jsem čekat ani na výsledky, mateřská intuice se ve mně ozvala hned. Za několik dnů ale výsledky přišly – pro mě nebyly žádnou novinou, já už to věděla.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Yveta a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Najednou jsme měli dvě Aničky
Anička, má biologická dcera byla velmi zakřiknutá. Zřejmě to neměla jednoduché, starala se o ni babička, po její smrti kolovala po příbuzných. Aničku jsme si chtěli vzít domů, a tak jsme to navrhli její tetě. Ta naštěstí souhlasila, protože se blížil den jejího odjezdu. Museli jsme vyřídit ještě nějaké formality, ale to bylo to vedlejší. Také jsme podali žalobu na porodnici, kde jsem rodila.
Bylo to pro nás neuvěřitelné, najednou jsme měli doma Aničky dvě. Holky se rychle skamarádily, je pravda, že jsme si na novou situaci museli zvyknout, ale byli jsme přešťastní, že to takhle dopadlo.
Jana (38): Kamarádky mě vyhecovaly k experimentu, který mě navždy změnil.
Holkám jsme celý jejich příběh povyprávěli, když jim bylo 16 let. Vztahy mezi námi se snad ještě více utužily. První Anička žije se svou rodinou o vesnici dál v rodinném domečku. Živí se jako magistra v lékárně a má tři zdravé děti. Druhá Anička šla také po stopách medicíny, pracuje jako dětská neuroložka, a i ona se od nás odstěhovala a založila rodinu, se kterou žije asi o tři ulice dál.
Moc mě mrzí, že jsem s druhou Aničkou nebyla od samého začátku, ale jsem vděčná, že nám ji osud zase vrátil zpět.
