Až 20 % matek nedokáže respektovat dospívající dceru a přehání svou péči. Jistě, své potomky neustále učíme, jak se co nejlépe orientovat ve světě, jak být úspěšní a „dobře“ žít, ale často svou péči přeháníme. Jsme schopny nechat své děti dospět?
Moje malá holčička
Kamilka byla už odmala hodně soběstačná a fungovala jako dospělá. Tedy, samozřejmě, když jsem svou dceru držela poprvé v náručí, přepadaly mne kromě pocitů nesmírné lásky také pocity děsu. O tenhle mrňavý poklad se mám teď starat? Jak to zvládnu? Ale dcera byla skvělý parťák. Bylo až neuvěřitelné, že zrovna já mám takové hodné a bezproblémové miminko.
Štěstí ale nikdy není absolutní. S miminkem se objevily i naše první neshody s Milanem. Vždycky jsem chtěla mít v životě vše pořádně promyšlené, vlastně i manželství bylo tak trochu z rozumu. Vybrala jsem si ho jako zajištěného a slušného budoucího otce mého dítě, biologické hodiny mi už bily o stošest. Neřešila jsem, že si spolu někdy úplně nerozumíme. Jenže když se narodila Kamilka a nastaly první životní obtíže, naše nedorozumění propukla na plno.
Druhé dítě pro vylepšení vztahu?
Dělá to hodně žen – to, že se snaží manželský vztah „napravit“ dalším potomkem. A tak i já jsem opět vsadila na rozum a Milan dostal syna. Kamila rostla do krásy, ale já na ni neměla moc času, Honzík měl problémy ve škole. Vyžadoval hodně podpory, času a zájmu, což jsem mu samozřejmě věnovala. Jen kdyby se manžel aspoň trochu taky angažoval… Neměl moc času, spláceli jsme hypotéku, ale na moje návrhy, že se do práce vrátím já, nereagoval.
S Milanem jsme se hádali čím dál častěji a Kamile to dost vadilo. „Pořád se jen hádáte,“ zabručela na mne jednou u večeře. Nad jídlem se ošklíbala. „Musíš něco sníst, Kamilko,“ snažila jsem se ji přesvědčit a zastesklo se mi po tom malém miminku a sladké poslušné holčičce. Před sebou jsem teď měla vzpurnou puberťačku s červenými prameny ve vlasech, která mi vyčítala hádku s manželem.
„A shodnete se vy dva vůbec ještě na něčem?“ zeptala se. To mne dorazilo. Měla úplnou pravdu.
Velká holka
Při úklidu věcí na mne z Kamilčiny hromady vypadl nějaký obal. Že by sušenka? Teď, když nejí? No, sušenka to nebyla, byl to kondom! Zatrnulo ve mně. Myslela jsem, jak dobrý vztah spolu máme, že budu první, komu o těchhle věcech řekne. Zdá se ale, že už je úplně jinde. Co jsem udělala špatně? „Takže ses mi hrabala ve věcech, jo?“ začal náš „rozumný“ rozhovor. Snažila jsem se vysvětlit, jak to bylo, ale místo toho jsem na ni začala taky křičet: „Uvědom si, proboha, kolik ti je let?“
„Mami, já Kryštofa opravdu miluju,“ řekla už tiše. „TOHO Kryštofa od nás z ulice, co má obočí propíchnuté spínacím špendlíkem?“ zaskočilo mne to. „Babička už o nás ví. Je to opruz, mít celou rodinu v jedné ulici.“ Teď jsem byla naštvaná i na svoji matku, že mi nic neřekla. „Kamilko, máš před sebou celý život. Takových Kryštofů ještě potkáš“ snažila jsem se zachránit dceřinu budoucnost. „Je to dětská láska, takových blbečků bude ještě spousta!“
Dcera zaútočila nečekaně dospěle: „Tak za prvé, Kryštof není žádný blbec a za druhé, není to dětská láska, je to skutečné. A zrovna od tebe bych si měla nechat radit ve vztazích?!“ bouchla dveřmi a zmizela. Milan byl na služební cestě, tak jsem si šla zchladit žáhu na babičce. Ani mne nepustila ke slovu: „S Kamilkou jsme to už dávno probraly. Žádný sex ještě nebyl, vždyť jí ještě nebylo ani patnáct! Netušíš, jak je tvoje dcera zodpovědná,“ a tiše dodala „víš, měla bys spíš řešit svoje vztahy než ty její.“
Milan a asistenkta ?!?
Opravdu nemám komu, co radit. Milan, frustrovaný naším vztahem, nacházel „léčbu“ a lásku u své asistentky. Pak se k ní dokonce nastěhoval. Kamila studovala medicínu a bydlela na koleji, o víkendech jezdila za mnou, za bráchou, za babičkou, a hlavně za Kryštofem. Láska jim opravdu vydržela a Kryštof byl na svůj věk až neuvěřitelně schopný. S kamarádem si pořídili restauraci a makali dnem i nocí, než se podnik rozjel. A to mi ještě pomáhal s domem a zahradou.
Kryštof se k naší rodině choval moc pěkně. Kamilu hýčkal jak princeznu a já musela uznat, že si uměla skvěle vybrat už jako puberťačka. Manžel, po roce prožitém v garsonce slečny asistentky, která chtěla za každou cenu miminko právě s ním, pochopil, že vlastně chce zpátky k nám. Až po roce jsem se rozhodla, že mu tu šanci dám. Byl moc vděčný a vypadal víc než upřímně. „Děkuju ti, Leni, za tu šanci.“ opakoval dojatě.
Stále větší rodina
S manželem jsme se sešli, jak jinak, v Kryštofově restauraci. S Kamilou nás pozorovali zpoza rohu, nicméně schovávat se za rohem v sedmém měsíci, inu nápad hodný intelektuálky. Věděla jsem, že si přejí, abychom to s Milanem ještě zkusili. Alespoň někdo v rodině byl rozumný. Já jsem nevěděla, co vlastně chci. Milan se stále snažil všechno odčinit a mně jeho chování často lezlo na nervy. O to víc jsem si užívala vnoučátko, bylo skvělé!
„Všechno spraví čas,“ řekla mi jednou moje máma – teď už vlastně prababička. „Jasně babi, to mámě říkám už dlouho!“ skočila nám do řeči Kamila. „Není nad to mít mámu, tátu i celou další rodinu v jedné ulici“ usmála se, objala mne a políbila. Do očí se mi hrnuly slzy, když jsem se koukala, jak moje malé miminko odváží to svoje miminko pěkně domů. Asi to tak všechno mělo být…
Někdy jsou naše děti vyspělejší než my. Někdy mají jen víc štěstí. Ale dokud se neděje nic příšerného, nemáme právo se snažit zorganizovat jim život. I když bychom tolik chtěly…
