„V Anonymních alkoholicích mi říkali, že když udělám správnou věc, v mém životě se stanou dobré věci,“ říká hned na úvod Robert (41), „myslím, že bych mohl proces zotavení přiblížit i jiným lidem, a třeba je i motivovat k abstinenci. Jsem lékař, a přesto závislý.“ Závislost se nejčastěji týká právě pomáhajících profesí, tedy lékařů, sester, terapeutů či učitelů. Může se to zdát paradoxní, že lékař, který ze studií ví o problematice téměř vše, stejně snadno upadne do závislosti jako kdokoli jiný.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Jak se to stalo?
Anketa: Jak často konzumujete alkohol?
Celkem hlasů: 1888„Ještě na jaře roku 2007 jsem byl vedoucím lékařem svého oddělení, které mělo vynikající výsledky,“ začíná Robert svůj náročný příběh, „bydlel jsem ve vysněném domě, moje rodina vlastnila 3 BMW a já začínal sbírat starožitné BMW motocykly.“ Ale zároveň byl Robert vnitřně velmi nešťastný. Byl, nebo si tak aspoň připadal, hrozný manžel, podvodník a lhář a nepřítomný otec, který měl jen velmi málo přátel.
„Cítil jsem se jen jako skořápka muže, uvnitř prázdná, bez smyslu života a naprosto bez představy, kam se v životě ubírat,“ popisuje Robert své pocity, „jediná věc, která mě ještě držela nad hladinou, byl alkohol. Miloval jsem pít a miloval jsem se opíjet, tedy dokud jsem tím nikomu neubližoval. Rád jsem pil sám v noci, takže nikdo z mých blízkých nevěděl, kolik jsem toho vlastně schopen vypít.“ A jako každý alkoholik lhal sám sobě. „Alkohol není můj problém, je to moje řešení,“ říkal si Robert.
Dál už to nešlo
Robertovi kolegové si všimli, že má potíže. Nechodil sice do práce opilý, ale noci strávené s alkoholem se na Robertovi začaly jasně podepisovat. Občas ho někdo přistihl, jak si dává rychlého panáka a k obědu vypije nejméně 2 sklenky vína. To opravdu není běžné… Jakmile se to dozvěděl ředitel nemocnice, s pochopením, ale důrazně Robertovi řekl, že s tím musí začít něco dělat dřív, než přijde o práci. Doporučil mu Protialkoholní léčebnu. Primář léčebny byl jeho kamarád.
Robert k tomu dodává: „Rozhodně jsem procházel snad nejtěžším obdobím v životě. Nikdy dřív jsem od nikoho nepotřeboval a nechtěl pomoc. Teď jsem byl v depresi, bál jsem se, byl jsem naštvaný a zmatený. Tehdy jsem si to ještě neuměl přiznat, ale měl jsem velmi vážný problém.“
Nový život
„To, co se stalo potom, byl začátek mého nového života, začal jsem žít svůj skutečný život, život, o kterém jsem si vždy myslel, že ho nedokážu vybudovat,“ pochvaluje si Robert odhodlání začít se léčit a všechno to dobré, co mu léčba přinesla. Během léčby, při rozhovorech s odbornými lékaři i stejně postiženými muži, Robert konečně odložil „fasádu“, svou vnější tvář, za kterou se celá léta ukrýval. Stal se tak pokorným, že přijímal rady i od spolupacientů, z nichž mnozí měli jen základní vzdělání.
Další novou zkušeností pro Roberta bylo, že mu ostatní naslouchali. Nejenom, že poslouchali jeho vyprávění, ale pozorně naslouchali tomu, co říká, a dokázali odhalit ty nejpalčivější a nejvíce problematické vztahy a pocity. „Byl jsem ohromen!“ pokračuje Robert, „cítil jsem, že mě ostatní pochopili, že pochopili, co je se mnou špatně.“ Ano, příběhy závislých lidí jsou si často velmi podobné a lékaři i terapeuti přesně vědí, co musí a mohou svým klientům nabídnout.
Následná péče
Po propuštění z léčby to není pro nikoho snadné, ba naopak, je to velmi, opravdu velmi těžké. A často až po absolvování léčby začnou lidé potřebovat pocit bezpečí a podporu. „Potřeboval jsem hodně pomoci,“ říká i Robert, „začal jsem se účastnit takzvaných doléčovacích skupin, které obsahovaly skupinová setkání s lidmi po absolvované ústavní léčbě, ale také tu probíhaly časté namátkové testy moči.
„Zůstat střízlivý nebylo snadné. Právě ona „kontrola“ v podobě testů mě udržovala stále ve střehu a pomáhala mi vyhnout se relapsu,“ prostě mi to pomáhalo, dodává Robert, „i když často si člověk připadá jako nesvéprávný, ponížený i naštvaný.“ Po třech letech se Robert cítil natolik bezpečně, silně a sebejistě, že přestal doléčovací schůzky navštěvovat.
Robert se stejným nadšením pokračuje: „Občas mi ta setkání chybí, ale nových lidí, kteří se rozhodli řešit svou závislost a nyní potřebují velkou podporu při svých prvních střízlivých krůčcích, je příliš mnoho. Já už jsem dál a ve skupině bych zabíral místo někomu, kdo ho opravdu moc potřebuje.“ Robert s hrdostí hledí na ty 3 roky, kdy už je naprosto střízlivý a cítí ohromnou vděčnost. Stále má svou skvělou práci, žena i děti s ním zase mluví a najednou má také mnohem víc přátel než kdy dřív.
V ČR umírá v důsledku konzumace alkoholu asi 6500 osob ročně.
vlada.cz
„Nikdy jsem se necítil blíž ke své rodině. Teď si užívám život, užívám si rodinné výlety i všechny ostatní akce, ale i chvíle ticha a samoty. Ty chvíle, které jsem dřív zapíjel, abych utekl sám od sebe a svých myšlenek. Teď je mi samotnému se sebou dobře,“ usmívá se Robert. „Myslím, že ty ztracené chvíle své rodině i sám sobě začínám pomaličku vracet. Jsem za to vděčný. Moc děkuji všem, kdo se mi snažili pomoct,“ říká na závěr Robert skromně.
„Z celého srdce děkuji! Jmenuji se Robert a jsem alkoholik…“.
