Na tento příběh hrdá nejsem. Životní cesty s sebou přinášejí nejedno závažné rozhodnutí a tak se občas stane, že ze dvou variant dáme nakonec přednost té horší. Stejně tomu bylo i v mém případě. Namísto toho, abych dala pocit nalezeného smyslu života jedné mladé ženě, které si nesmírně vážím, a záleží mi na ní dodnes, raději jsem ji striktně odmítla. Co je ovšem ještě horší, záměrně jsem při tom popřela sama sebe.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Vysokoškolská učitelka
Celý život se zabývám sociologií. Rodiče si vždycky přáli, aby z jejich jediné dcery byl jednoho dne „někdo“ a já jim chtěla udělat radost. Můj otec byl vážený univerzitní profesor a maminka se živila jako sekretářka. Ani jeden z nich sice už nejlepší doby první republiky nezažil, přesto své zvyky čerpali ze, snad ještě starších, než dávných dob. Ač jsem tedy byla už dávno dítětem pokročilého dvacátého století, domácí atmosféra přesto místy působila, jako vystřižená z viktoriánské pohlednice nebo prvorepublikového filmu. Ale nestěžuji si. Bydleli jsme v luxusním historickém bytě v centru města a kamkoliv jsem se doma podívala, tam byla nějaká pozoruhodná starožitnost. Moderní doba ve své veřejné podobě se nás v soukromí příliš nedotkla. Zřejmě proto nepřekvapím ani tím, když dodám, že ještě v dospělosti jsem oddaně následovala každé slovo a rozhodnutí svých rodičů. Na jejich přání jsem vystudovala gymnázium a později nastoupila studia sociologie, protože medicína i práva se mi zdály složité. Bylo mi kladeno na srdce, že jsem poslední v rodu a musím tudíž zabezpečit i zbytek rodinného dědictví, které zůstalo.
Manželský svazek z vypočítavosti
Zatímco se studii jsem občas bojovala, o něco přímočařejší byly záležitosti srdeční. Přes všechny povinnosti jsem se totiž nikdy nestačila ani doopravdy zamilovat. Škola a nejrůznější sporty, kterým jsem se věnovala, mi nenávratně pohltily veškerý volný čas. Na lásky nebylo kdy. Ale mám pocit, že i kdyby čas byl, nezmohl by proti rozhodnutí mých rodičů, vybrat mi za manžela Jindřicha, (dnes profesora přírodních věd, v té době syna kolegy mého otce z práce), nic. Jak jednoduché. Dvojice matek a otců se rozhodla, zabezpečit svým potomkům perspektivní budoucnost. Snaha to byla sice chvályhodná, jenže se zapomnělo na drobnost… A to, jestli s Jindrou vůbec jdeme dohromady. Ale, jak už jsem řekla, snaha o jakýkoliv odpor byla marná, takže, než jsem se nadechla, kráčely mé nohy k oltáři a z Jindry, kterého jsem vždycky brala maximálně za kamaráda, byl najednou manžel. Svatba byla velkolepá, ale naprosto jí chyběly jakékoliv emoce. O svatební noci jsem pak získala pocit, že si, do nějakého pomyslného kalendáře, mohu nyní udělat fajfku a připsat si: „Bod xxx – splněno.“ Tak snadný byl můj život podle „tabulek“.
Léta ubíhala. S Jindrou jsme spojili „majetek“ a na svět přivedli syna, který je v současné době dospělý a hledá si vlastní místo v životě. Manželství sice nikdy nebylo vášnivé, ale zato pokojné a spolehlivé. Usoudila jsem, že než být manželkou nějakého horkokrevného „podivína“, je lepší, být s Jindrou, který je vždycky spolehlivý. Rodičům jsem proto s odstupem času za jejich neústupnou energii vlastně poděkovala. Nač vášnivé lásky, při nichž pak za nějakou dobu létají šaty oknem, a lidé se pak nakonec zase stejně „vášnivě“ rozchází, když to může jít i v klidu?
Zrádný automat na kávu
Čas pokročil a ze mne se postupem doby stala učitelka na vysoké škole. Ráda jsem studentům přednášela, protože mi to přinášelo vnitřní uspokojení. A snad i zadostiučinění, že z dcery univerzitního profesora „něco“ je. Studenti, kteří si zapisovali mé přednášky, bývali různí a já se musím přiznat, že mě leckdy bavilo, pozorovat je po očku, jací. Ostatně, vždyť o tom byl i náš obor. Tak jsem si jednoho dne všimla i nové tváře, která na mou přednášku nepatřila. Byla to krásná blond dívka v elegantních šatech, která mě vždy pečlivě poslouchala a dělala si zápisky. „Možná, že sem patří, ale jen nějakou dobu nechodila.“ Pomyslela jsem si v duchu a věc neřešila. I když mé podvědomí na tom bylo docela jinak. Jednou, když jsem šla do školy, přistihla jsem se, jak přemýšlím, co zajímavého bude mít ona slečna asi dnes na sobě a s prazvláštním pocitem pak i doma, ze všeho připálila večeři. Nevěděla jsem proč, ale prostě jsem ji nedokázala vymazat z hlavy.
Zlom přišel jednoho dne, kdy jsem si před přednáškou říkala, že bych mohla zajít do automatu pro kávu, ale došly mi drobné. Chvíli jsem tak marně hledala v kapsách u saka i kalhot, ale ne a ne nějakou tu potřebnou minci nalézt. Chyběly mi jen dvě koruny. „Přece to nevzdám!“ Pronesla jsem nahlas ve směru k automatu, když tu najednou slyším: „Tady, paní doktorko, já vám ráda půjčím, mám oproti vám tolik drobných, že se mi ani do peněženky nevejdou.“ Pronesl sympatický ženský hlas. Otočila jsem se a užasla. Patřil totiž té záhadné slečně z mých přednášek. „To ale nemusíte, to ne, to… Děkuji!“ Vykoktala jsem ze sebe, protože přijímat peníze od studentky mi bylo sice hloupé, ale na druhou stranu mi přišlo trapné odmítnout. V tom mé oči spočinuli na její peněžence. Byla totiž minimálně padesát let stará, což mě udivilo. „Máte krásnou peněženku.“ Pronesla jsem a káva se už mezi tím připravovala. „Děkuji. Mám ráda retro šperky a doplňky.“ Odpověděla, jako by nic a mezi tím si objednala kávu také. „Půjdeme?“ Zeptala se a já se v tu chvíli úplně vyděsila, jak jsme zapomněly na čas. Bylo potřeba jít na přednášku. Jediné, co jsem ale doopravdy netušila, bylo, že od této chvíle mělo být všechno jinak.
Timea, jak se ona dívka jmenovala, za mnou přišla po hodině do kabinetu. „Pojďte dál! Vrátím vám ty drobné!“ Vyzvala jsem ji hned ve dveřích a brala ze stolu kabelku. „Ale né! To vás nesmí ani napadnout.“ Namítala a smála se. „Vlastně jsem se na něco chtěla zeptat k přednášce, proto tu jsem.“ Pokračovala a než by se řekl „švec“, seděly jsme obě v mém kabinetu a rozmlouvaly. O možném i nemožném. Tehdy jsem se dozvěděla, že Timea je jen příležitostnou posluchačkou z vedlejšího ročníku, ale protože ji zajímá více můj obor, přišla se zkrátka podívat. Konečně mi dalo smysl to, proč jsem ji na prvních setkáních nevídala. Celá debata s ní byla zvláštní a já pak o ní ještě více, než předtím, znovu přemýšlela. Venku, doma, dokonce se mi dostávala i do snu. Tehdy jsem stále ještě netušila, co se děje. Zato Timea to věděla už dávno.
Zakázaná láska
Na fakultě jsme se vídaly docela často, i když jsem ji na žádný předmět neučila a občas jsme spolu zašly i mimo školu na kávu. Vždycky to bylo skvělé setkání. Tedy, až do jednoho osudového dne, kdy mi svěřila, že mě už nějakou tu dobu miluje. Ten šok, který jsem pocítila, byl tak obrovský, že nejde dodnes slovy popsat. Zatímco já tehdy mlčela a nevěděla, co říci, Timea mě vzala za ruku. (To už jsme si pár dní tykaly). „Víš, já se umím zamilovat jen do dospělých holek. Dvacítky mě nezajímají. Problém je v tom, že ty „velké holky“ bývají většinou ještě nezralejší a zelenější, než ty dvacítky, jestli víš, jak to myslím. Pochop, vyrostly v jiné době, neumí se odtrhnout od stereotypů, které kdysi přijaly a jít vlastní cestou… A já jsem takový magnet. Ať jdu, kam jdu, vždycky se do takové strefím. Jak to pak dopadá? Katastrofálně. Jedna byla utajená „bi“, ale snažila se to přede mnou zatajit, další mě přesvědčovala o tom, že láska mezi ženami neexistuje, i když jsem viděla, jak okatě mi pořád sjíždí pohledem do dekoltu.“ Mávla povýšeně rukou Timea a já cítila, jak jsem zničená. Tolik let jsem žila v přetvářce, aby mě potom taková žába vyvedla z umělého světa na světlo, které mi bylo o moc bližší… Jenže té pravdy měla až příliš. Asi jsme opravdu zbabělá generace. A pokud ne, pak já ano, protože když jsem se ocitla na rozcestí, a mohla svou náklonnost buď potvrdit, nebo vyvrátit, dala jsem přednost druhé variantě. Chtěla jsem mít klid. Timea mě sice pochopila, protože dobře věděla, jak to s „velkými holkami“ chodí, zato mně je nad tou přetvářkou zle dodnes. Zničila jsem nevšední vztah, který přitom mohl těšit a obohacovat nás obě.
Pokračujte ve čtení: Vilém (34): Jsem demisexuál a bojím se, že zůstanu navždy sám
