Vstup do puberty stál mladou Jiřinu málem život. Jak dnes říká: „Byla jsem tehdy prostě hloupá.“

Jsem ráda, že jsem svoje léta revolty přežila. Je mi jasné, že pubertu musí prožít každý. Já ji měla tedy skutečně divokou. Dnes se na všechno dívám jinak, a nejraději bych si nafackovala. V té době jsem si ale myslela, že umím a můžu všechno.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Všichni byli blbí a trapní, a nejlepší byli jen moji kamarádi. S rodinou jsem málem přestala komunikovat. Dnes jsem se jim omluvila.

První kouření

Poprvé jsem si dala cigaretu ve 13 letech, kdy jsme s holkami po škole šly na atletický stadión. Jedna z nich měla rodiče, kteří kouří, tak jsme to zkusily. Nikomu to nechutnalo a kašlaly jsme. Nikdo to ale neřekl. Všechny jsme se tvářily, že nám to strašně chutná, a tak jsme si příště daly zase. Po čase nám to skutečně chutnat začalo a chodily jsme pravidelně kouřit po škole. Z dřívek jsme si udělaly úchyty, aby nám nepáchly ruce od špačka. Občas nás uviděl někdo dospělý, což na středním městě ještě představovalo problém – chtěl na nás zavolat měšťáky, ať nám naši doma dají co proto. Pokaždé jsme utekly.

Tajné diskotéky

Začaly jsme u sebe s holkami přespávat. Bylo super si povídat až do noci. Nejlepší to bylo v létě, kdy nebyla škola, to jsme doma řekly, že budeme stanovat na zahradě. Večer nás zkontrolovali a bylo to. Pak jsme se ve stanu nalíčily a razily jsme na diskotéku. Do lahve s colou jsme zamíchaly víno a myslely si, že to nikdo nepozná. Nepoznal – ale proto, že jsme lahev během večera dost rychle vypily. V patnácti letech jsme se motaly na diskotéku, kam nás jinak rodiče ještě nechtěli pouštět. Byly jsme společně a kryly jsme si záda, když nějakou z nás chtěl někdo otravovat.

Došla cigára

Jeden páteční večer jsme se nemohly dočkat, až vyrazíme na diskotéku. Měly jsme colu s vínem a těšily se, jak si zařádíme. Daly jsme si cigára a colu s vínem tentokrát vypily až moc rychle. Nálada byla perfektní. Došlo nám ale, že nám došly cigarety. To už jsme byly tak namol, že jsme nedokázaly chodit rovně. „Jdeme si nějaké najít.“ Zaznělo. Měly jsme na sobě diskotékové oblečení a byly jsme opilé. Jít po dvou bylo nemožné, hlavy se nám hrozně motaly. Tak jsme šly po chodníku po čtyřech, a i tak jsme padaly a nemohly vstát. Lidé kolem chodili a obcházeli nás.

Dáme si lípu!

Pomalu jsme se doplazily na lavičku v parku, co byl po cestě na diskotéku. A v tom to Jarušku napadlo: „Dáme si lípu!“ „Cože?“ Nechápaly jsme my ostatní. Jaruška utrhla trochu listí z lípy, pod kterou jsme seděly, a říkala, že když nemáme cigára, dáme si lípu. Vzala papírový kapesník a začala do něj motat listy lípy. Byly jsme tak opilé, že nám to přišlo jako nejlepší nápad světa. Pomohly jsme jí motat lípu a našly jsme v kabelce zapalovač. Já se hnala, že si dám jako první. Podařilo se mi tu „cigaretu“ zapálit a hned jsem začala šlukovat.

Nemohla jsem dýchat

Už po prvním nádechu dýmu z papírového kapesníku a listí jsem nemohla dýchat. Kouř pronikavě bolel v krku i v celých plicích. Nemohla jsem popadnout dech. Mým opilým kamarádkám to přišlo náramně legrační. Pak už si pamatuji jen to, jak mi „cigareta“ pomalu padala z ruky a já dopadla na štěrk vedle lavičky. Nastala úplná tma. Cítila jsem jen svůj tichý a bolestivý dech.

Zdál se mi děsivý sen

Zdál se mi příšerný sen, že mě někdo škrtí. Nemohla jsem v něm popadnout dech a bolel mě celý krk i plíce. Najednou jsem procitla. Byla jsem v autě, které v sobě mělo hrozně ostrá světla. Okolo mě seděli lidi a přísně se na mě dívali. Auto se mnou házelo ze strany na stranu a byl tam hrozný rámus. Když jsem se chtěla nadechnout, hrozně to bolelo. Měla jsem dýchací přístroj. A ležela jsem v sanitce. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Byla jsem opilá a viděla jsem jen rozmazané přísné pohledy lidí okolo mě.

Hrozné probuzení

Když jsem se probudila, cítila jsem silné bolesti. Hrozně mě bolela hlava. Bylo mi z té bolesti na zvracení. A pak se ozvala další silná bolest, a to celého krku. Pomalu jsem procitala ze spánku a zjistila jsem, že mám v puse dýchací trubici. Pocit na zvracení se naštěstí dalo zvládnout, ale vůbec jsem nechápala, co se okolo mě děje. Vedle mojí postele seděla máma a plakala. Měla řasenku smytou pod očima a plakala. Snažila jsem se vzpomenout si, co se stalo, ale v hlavě jsem měla jen útržky. Co holky? Jak na tom jsou?

Lékařský sněm nade mnou

Přišla lékařka, dvě sestry a další lidi v lékařském oblečení. Dívali se na mě všichni přísně a já začala slyšet, co říkají. Lékařka svému týmu říkala, že operace dopadla úspěšně, a že pacientka zase dýchá. Říkala jim, že mě čeká nelehká cesta, ale protože je organismus mladý, zřejmě si poradí. A pak dodala směrem k mé matce, že paní se z toho bude zodpovídat před soudem. „Co?“ Vykoktala jsem, ale nikdo mi nerozuměl. Měla jsem v krku dýchací hadici. Znovu jsem usnula.

Prožíváte podobné životní útrapy jako Jiřina a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Dnes mi je všechno líto

Je to jen pět roků, ale přijde mi to jako věčnost. Byla jsem tenkrát hrozně hloupá. Věřila jsem, že můžu a dokážu všechno. Nestarala jsem se o sebe ani o svou rodinu. Myslela jsem si, že se mi nic nestane. Když jsem po nádechu dýmu upadla do bezvědomí, zachránil mě nějaký pán, co šel okolo a zavolal záchranku. Holky byly tak opilé, že jim nedošlo, co se děje. Spálila jsem si dýchací cesty a museli mi dělat plastiku. Moje máma musela platit hroznou pokutu a hrozilo jí, že mě umístí do ústavu a ona půjde kvůli mému chování za mříže.

Patricie (31): Přítel měl tendenci k fetišismu. Musela jsem ho opustit.

Od té doby jsem se ani já, ani mé kamarádky na cigaretu ani nepodívaly. V patnácti jsme, ještě bez rozumu, kouřily a pily alkohol. Dnes jsou dvě z nás na vysoké a já a Jaruška jsme kadeřnice. Pracujeme kousek od parku, kde se to stalo. Dodnes tamtudy chodím a děkuji svému anděli strážnému, že při mně tenkrát stál. Kdykoliv vidím hlouček mladých lidí, jak v parku popíjejí, nedá mi to. Jdu k nim a ukazuji jim jizvy na krku a vyprávím jim svůj příběh.

Třeba to alespoň jednoho z nich varuje před nějakou hloupostí.

Autor: Lenka Svobodová
zavřít reklamu