Moderní termín „body shaming“, znamenající v překladu z původního anglického výrazu „zesměšňování, ztrapňování či zostuzování nějak „odlišného“ těla druhého člověka“, je jedním z druhů psychického ubližování, ústícího mnohdy až v šikanu. Konkrétněji jde o formu soustavných negativních narážek okolí na člověka, kvůli jeho, jakkoliv atypickému vzhledu. Vysmívali se vám například ve škole spolužáci, že nosíte brýle, máte pihy, malá ňadra nebo kudrnaté vlasy? Že jste příliš vysocí anebo tlustí? Pak jste pravděpodobně zažili i vy formu body shamingu, který je, na rozdíl od jiných typů psychického ubližování o to nebezpečnější, že jeho následky mohou být plíživé.
Nejen nadváha či křivé nohy
Za jakýsi „učebnicový“ příklad body shamingu se v současné době považuje kupříkladu moment, kdy se děti ve třídě posmívají spolužačce za to, že je příliš tlustá anebo má křivé nohy. Kamkoliv jde, neustále jí předhazují, že „její pozadí by zasloužilo místo jedné židle dvě“, nebo že „pokaždé, když odchází z jídelny, není po ní už, co si z jídelního lístku vybrat.“, apod. Jednoduše, ať zmíněná slečna udělá cokoliv, vždy se její aktivita stane inspirací pro zlé komentáře z okolí, kterému vyhovuje, utahovat si z ní. Proč? Většinou proto, že jde ze strany kolektivu o nejjednodušší (a naneštěstí také nejhorší) variantu, jak zamaskovat vlastní nedostatky. A sice, udělat „terč“ z někoho druhého, ať už kvůli čemukoliv. Velkým brýlím, krátkým nohám, nesymetrickým uším… Největší posměváčci a kritici bývají přitom obvykle sami postiženi nějakou anomálií, ať už tělesnou nebo třeba společenskou…
Body shaming se tak logicky často objevuje právě mezi dětmi a dospívajícími. Ve skutečnosti na něj můžeme narazit kdekoliv. Může jít kupříkladu o závistivou kolegyni v práci, která vám bude dokola omílat, že „tyto a tamty“ šaty vám nesluší, protože nemáte ideální postavu nebo třeba i o tchýni, která se v návalu rad, jak z vás vytvořit „dokonalou snachu“ pro syna, uchýlí ke slovním narážkám na vaši „špatnou váhu, špatný styl oblékání nebo špatný vzhled.“
Partner nebo učitelka klavíru
Body shamingu se lidé mohou dopouštět vědomě, což jsou např. výše zmíněné příklady posměváčků ze školních lavic, nebo nepřímo. V nepřímé rovině pak jde většinou o všechny ty „dobráky“ z okolí, kteří se neustále snaží druhého „napravovat“, ale neznají míru vhodnosti či slušnosti. Za všechny lze zmínit například zkušenost čtenářky Katky (40), jejíž „husto-vlasá“ dcerka Anna docházela na hodiny klavíru k „polo-plešaté“ učitelce. Jenže: „Lekce z not a přehrávání melodií se nakonec zvrhly v „lekce“, jak má dcera chodit na hodiny učesaná, aby jí dlouhé vlasy zbytečně nepřekážely při hře. Věc pak došla tak daleko, že na nenápadné, byť neustálé učitelčino doporučování, nechat dceru ostříhat, zareagovala Anička tím, že nakonec vzala sama nůžky do ruky a vytvořila si na hlavě parádní „vrabčí hnízdo“, které pak musel opravovat profesionální kadeřník. Když jsem se jí ptala proč, odpověděla mi, že ji paní učitelka kvůli vlasům neustále nenápadně kritizovala a ztrapňovala.“
Z jiného konce jsou příběhy, ve kterých může zaútočit i jinak skvělý partner. „Od puberty jsem měla drobná ňadra a nešlo s tím nic dělat. Zkoušela jsem během let všechno možné, třeba i pít pivo, ale nic… Pak jsem se totálně zamilovala do Radka a doufala v harmonický vztah. Ten však padl ve chvíli, kdy mě začal systematicky navádět, abych si pořídila plastiku. Mně se na operaci nechtělo, ale on si mlel svou. Pořád vyprávěl, jak by mě s novým hrudníkem miloval víc, a jak bych byla naprosto neodolatelná. Jenže, na místo dobré rady, mi svými vtípky, v nichž zaznělo třeba i to, že dokonce někteří muži mají větší prsa než já, nebo že se svými „nulkami“ vypadám jako malá holčička apod., tak akorát psychicky ublížil.“ Dodává čtenářka Olga (34).
Tetička dobrák
Body shamingu se může dopouštět nejen falešná kamarádka či partner, ale třeba i člověk z příbuzenstva. „S příbuznými úplně ideální vztahy nemáme. Přesto se jedné věci nemohu přestat divit. V rodině totiž máme (opravdu nehezké) sloupkovité nohy. Měla je babička, moje matka i její sestra, mám je já. Zkrátka genetická pomsta rodu. Jenže zatímco všechny ostatní jsme se s nehezkými nohami nějak smířily, teta Klára, sestra matky nikoliv. Ovšem najevo to dává zvláštním způsobem. Pokaždé, když přijede na návštěvu k nám anebo naše rodina k nim, dostanu kázání, jak mám ošklivé nohy a měla bych chodit víc do posilovny, že něco s těmi hroznými „podstavci“ zkrátka musím dělat. Jenže, jako kdyby ona sama nevěděla, že proti tvaru nohou se toho moc dělat nedá. Avšak, kdykoliv jí něco řeknu, odsekne mi s pohádkou, že to myslí dobře, a má jen starost o mé blaho, protože chce, abych na sobě pracovala, neb jsem ještě mladá a tudíž bych měla být pro manžela co možná nejdéle krásná. Děs. Myslím, že více, než o mou krásu jí jde o to, kompenzovat si vlastní mindrák.“ Vypráví padesátiletá čtenářka Věra.
Co s tím?
Být terčem body shamingu, ať už záměrného anebo nepřímého, je vždy problém. Dobré však je, krom zachování „chladné mysli“, všímat si i člověka (lidí), kteří jej proti vám používají. Proč? Protože nezřídka kdy trpí právě oni nějakou „anomálií“, kterou si na vás schválně projektují. Odhalíte-li jaký, máte vyhráno. Posměváčka nebo rádoby „poradce“ pak můžete klidně poslat do patřičných mezí s tím, že ani on není perfektní. Druhou věcí je, vyrovnání se s vlastními chybami. Pokud opravdu trpíte, (kupříkladu nadměrně velkým nosem), je hloupost, opakovat si dokola před zrcadlem, že se vám líbí takový, jaký je… Ideálnější bude, vymyslet, jak si změnit celkovou image tak, aby vám do ní onen nos zkrátka a jednoduše zapadl. Pokud se budete alespoň trochu líbit sami sobě, jen těžko vás pak mohou fatálně zranit či rozhodit jedovatá slova od neurvalého okolí…
Zdroje: Verywell Mind, GoodTherapy
