Určitě nebudu jediný, kdo si musel v době vysokoškolských studií občas pár korun přivydělat. Kamarádka mi tehdy „dohodila“ kontakt na známou, která nedokázala skloubit lásku k psovi s kariérou. Mým úkolem bylo, chybějící mezeru vyplnit. Částka, kterou jsem si za starost o pejska vydělal, mi nakonec stačila tak akorát na výdaje v jídelně, přesto jsem do této práce „chodil“ rád.
Plesnivý chléb, který by „zabrzdil“ i metro
Na studentská léta vzpomínám rád. Vlastně to není ani tak dlouho, co jsem školu definitivně uzavřel a obhájil všechny absolventské práce. Dnes pracuji jako asistent v jedné kanceláři a jsem spokojený. S prostředím i s penězi, kterých moc není, ale přesto mám radost, protože mé finanční poměry byly vždycky žalostné. Všechny peníze, které mi při studiích rodiče darovali, totiž obvykle praskly jen za účet ubytování na koleji, plus další věci, oblečení, hygienické potřeby, účet za mobil… Vše vycházelo do posledního haléře. Jen na jedinou věc už málokdy zbylo. Na jídlo. Protože jsem nebyl schopen, učit se, psát závěrečné práce a současně najít brigádu, raději jsem většinu dne hladověl a šetřil na jídle, protože tam se dá ušetřit vždycky. „Než vypadat jako bezdomovec, raději umřu hlady!“ Hřímal jsem pokaždé, když byly mé kapsy na konci měsíce prázdné. Dodnes si pamatuji, jak mi jednou poslední jídlo, které jsem měl, zplesnivělo a já zůstal úplně hladový. Říká se, že chléb je „brzda“. Někde jsem to slyšel. Nicméně tím mým chlebem by se bývalo dalo „zabrzdit“ snad i metro, jak byl tvrdý a ošklivý!
Radka a její skvělý nápad
Že zakrývám bídu, o mně pár lidí vědělo. Přesto jedna, Radka, se na to už nemohla dál koukat. Věděla, že jsem poctivý, takže těžko zvládnu učit se ve dne a v noci chodit někam do krámu tahat bedny. Proto se rozhodla, nabídnout mi práci, z jejíhož honoráře sice nezbohatnu, ale budu mít alespoň na jídlo a času také příliš neztratím. Moc jsem nevěřil, ale zajímalo mě, co z ní vypadne. Radka spustila, že jedna známá rodičů je vlivná manažerka v letech. Dost bohatá, žijící sama a většinu času trávící prací za kancelářským stolem. Jenže když se jí po bratrově smrti zželelo pozůstalého čistokrevného pudlíka Atlanta, zjistila, že na něj vlastně nemá čas, ale, dát ho pryč nechce. „Co já s tím?!“ Ptal jsem se znuděně a přerušil proud jejích myšlenek. „Ona hledá vhodného člověka, který by jí s tím pejskem chodil ven. Už chápeš?“ Zazářily Radce oči. „Děláš si legraci? Vždyť bych musel jezdit minimálně třikrát denně přes celé město. To už radši ty bedny.“ Namítal jsem. Jenže fór byl v tom, že ona manažerka bydlela jen pár kroků od mé školy i koleje. Zvládnout to šlo. Nelenil jsem a Radku nakonec požádal o kontakt. Vždyť, co horšího by se mohlo stát, než, že se s paní nedomluvíme.
Tajemná šéfová a pudlík Atlant
Poprvé jsem se dovolal k asistentce, později mi telefon vzala sama. Zaujal mě její hlas. Byl tak čistý, příjemné barvy, že bych ji typoval spíše na herečku, než manažerku. Ale, zdání klame. Hned napoprvé si přála, abych za ní zašel ještě ten den v podvečer domů, na její adresu a představil se. Nebyl problém. Setkání se odehrálo v nedaleké vilce, kterou jsem obdivoval, když jsem jezdíval busem domů, pryč z města a netušil, čí je. Dům měl zvláštnost. Byl veliký, ale bez zahrady. Otevřít mi přišel šofér, který měl tu noc přikázáno, než autem odjede a ráno zase přijede, Evelínu při pohovoru s neznámým hochem hlídat. Mě v tu chvíli napadlo jen to, jak asi bude Evelína, paní domu vypadat. Čekal jsem starou ženu. Jenže, místo Evelíny vyběhl ze dveří velké luxusní místnosti malý bílý pudl Atlant a skákal tak, jako kdyby mě znal odjakživa. „Ty musíš být Atlant, že?“ Pozdravil jsem ho nejistě a troufl si, podrbat ho na hlavičce. Necukl. V tom se z temnot ozvalo: „Bravo! Na to jsem čekala, jako na smilování! Jste můj člověk!“ Pronesla štíhlá žena, věkově jen něco málo přes padesát, s dokonalým blond mikádem, oblečená v černém kalhotovém kostýmu. Šlo o Evelínu a byla to žena nesmírně zajímavá, jako vystřižená z nějakého zahraničního seriálu. Tak trochu mi svou vizáží vyrazila dech. Byla úplně všechno, jen ne stará.
Místo jsem získal, protože jsem byl jediný, koho její pes akceptoval. Proč? Nevím. Mezi tím jsem dostal klíče od zvláštní luxusní haly, která patřila jen Atlantovi, kde si ho třikrát až čtyřikrát denně vyzvednu k venčení. Zbytek systému už bylo na mně, do vily samotné jsem přístup neměl. Atlant byl stejně pěstěný, jako jeho panička, takže nás společné vycházky zavedly po nějaké době i do školy, kde se nad ním rozplývaly nejen spolužačky, ale i učitelky. Jen nechápaly, kde jsem vzal peníze na stříbrný luxusní obojek i psa samotného. Musel jsem vysvětlit, že je půjčený. S Evelínou jsme se párkrát minuli a jednou mě pozvala i do vily na kávu. Neuvěřitelně se mi líbila, a když už mě nezarazilo ani to, jak moc málo jsem za své služby dostával zaplaceno, došlo mi, že mám velký problém. Bude to znít blbě, ale já se do Evelíny zamiloval. Vlastně se tak stalo už první den, kdy jsem ji spatřil. Tehdy má hlava začala spřádat plány, jak ji přes jejího psího hrdinu s rodokmenem Atlanta, získat. Pouze jsem si to nepřipouštěl. Dobře jsem věděl, že na lásku chudého studenta a bohaté manažerky věřit nikdo nebude. Ten cit mě přemohl natolik, že jsem Atlanta bral i k sobě tajně na kolej, drbal ho na hlavě, až měl málem na čele „lysinku“, a s větou: „Jak na paničku, tak něco prozraď!“, vydržel přemýšlet celé hodiny. Vyvřela otázka, zda naznačit nebo raději mlčet.
Čtěte také: Jarka (42): Můžu opustit po letech manžela, i když je těžce nemocný?
Láska bolí
Měl jsem pocit, že ani v tomto směru není co ztratit, a tak jsem se rozhodl přiznat, co k Evelíně cítím. Nezdálo se mi to hloupé už proto, že žila sama. Byla svobodná, bezdětná. Tak co? Pečlivě jsem se připravil a celý plán napřed vyzkoušel před Atlantem. Ten na mne jen koukal. „Ty se máš, ty zvíře jedno. Tebe si hýčká, s tebou se mazlí. Na hrudník si tě přitiskne. Ale já? Ledaže bych se také proměnil na pudla.“ Žertoval jsem a mezi tím připravoval nejlepší šaty na okamžik s velkým „O“. Načesal jsem i Atlanta a šlo se. Bylo to jako vystřižené z nějakého filmu. Ale já svým citům věřil. Když nás Evelína uviděla, kvitovala, jak dobře jsme upraveni. Bylo jasné, že pozvání do vily na kávu mám v kapse. Jenže, plán fungoval pouze do poloviny. Od té druhé šel z kopce. Evelína mi dala zřejmě tím nejelegantnější košem, jaký znám. Vysvětlila mi, že je hezké, že ji miluji, ale ona o žádný vztah nemá zájem. „Protože jsem mladý a chudý?“ Tázal jsem se, ale ona zavrtěla hlavou. „Myslíš, že mi nenadbíhají muži? Mladí, staří, chudí, bohatší než já? Ale já jsem sama proto, že to tak chci. Vyhovuje mi to. Kdyby mi starší bratr nezanechal Atlanta, nikdy bych si nepořídila ani to zvíře. Rozumíš?“ Vysvětlila mi. Přestože její odmítnutí bolelo, a já ho moc nechápal, nerozešli jsme se. Do doby, než jsem skončil studia úplně, jsem s jejím Atlantem chodil na vycházky dál. „Třeba na něj ulovím nějakou spolužačku.“ Zažertoval jsem a Evelína mi můj nápad jen s úsměvem vřele doporučila.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
