Možná jste někdy o demisexuálech slyšeli. Jde o zaměření, díky kterému je člověk schopen navázat sexuální vztah výhradně s tím, koho hluboce emocionálně miluje. Zní to možná docela logicky, ale není to ani zdaleka tak jednoduché, jak se může zdát. Jsem toho (bohužel) živoucím důkazem. Vím, že u nás mužů se věk tolik neřeší a třicítka je obecně pořád ještě období mládí. I přesto se ale začínám obávat, že kvůli svému zaměření zůstanu nejen nedobrovolně sám, ale zemřu i jako starý panic, kterého skoro nikdo nechápe…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Úplně běžný kluk
Jmenuji se Vilém a od dětství jsem si hrával s autíčky, abych, jako spousta kluků, mohl snít o autě skutečném. Bavily mě sporty, zajímal jsem se o známé sportovce, dokonce i oblečení jsem volil vždy tradičně klučičí – sportovní, později elegantní pánské. Od puberty jsem si všímal opačného pohlaví a občas i tajně přemýšlel, jaké by to bylo, najít si dívku svého života. Přičemž, jako „správný chlap“ jsem samozřejmě o podobných myšlenkách nikdy nahlas neřekl slova. S kamarády z vysoké jsem občas zašel na pivo anebo pomohl matce v domácnosti, když se něco porouchalo a otec nebyl po ruce. Zkrátka nic neobyčejného. Přesto v mém životě něco neobyčejného existuje. Je to mé demisexuální zaměření. Demisexuálně mohou být zaměřeni jak lidé heterosexuální, tak homosexuální nebo bisexuání. Nejde totiž o samostatnou primární orientaci, nýbrž o vrozenou preferenci, podle které si k sobě striktně volíme partnerku či partnera. Zvítězit může jen ten, kterého milujeme skrze enormně hlubokou vnitřní lásku a obdiv. Jakmile se nezamilujeme, (k čemuž bohužel dochází vzácně), nepohne s námi ani zemětřesení. Věci jako sex na jeden večer nebo vztah ze zvědavosti či z rozumu, jsou pro nás naprosto nepřijatelné. Demisexualita je tak v mnohém ohledu ušlechtilý rys, který by se mohl klidně zamlouvat i kdejakému puritánovi, ale v moderním světě dokáže velice komplikovat život
Idol dívek, zn. „navždy nedostupný“
Často přemýšlím a někdy si říkám, že demisexualita je možná jen vysoká cena za fyzickou krásu či jiný talent. Není totiž náhoda, že podobně, jako třeba asexuálové, bývají i demisexuálové mnohdy abnormálně pohlední, charismatičtí, talentovaní, výjimeční, což je činí přímo magnetem pro okolí. Jenže marně. Ne, neříkám to kvůli sobě, abych se vytáhl, ale proto, že situaci opravdu v tomto světle vidím. Kdybych byl jako většina kluků, nedělalo by mi problém, najít si k sobě dívku již na střední nebo na vysoké škole. Mám sportovní postavu, zajímám se částečně i o to, jaké šaty nosím a také se s opačným pohlavím rád pobavím. Nelíbí se mi totiž, když chlapi v dámské společnosti příliš „machrují“, takže dávám přednost spíše rozumné konverzaci. Vím, že přesně na to dívky a ženy slyší. Mají rády muže, kteří umí konverzovat a snaží se alespoň nějak reagovat na jejich myšlenky. Jenže, potíž je, že ze všech dívek, které jsem se svým „balícím uměním“, mohl mít, jsem se nikdy do žádné skutečně nezamiloval. Prostě nepřeskočila ta správná jiskra. I když mi byla nějaká dívka sympatická a líbila se mi fyzicky, cítil jsem, že ji i tak beru pouze jako kamarádku, popřípadě fajn spolužačku, ale rozhodně ne jako člověka pro intimní sblížení či dokonce vztah. Randění z experimentu jen proto, abych už konečně nebyl panic, jsem striktně odmítal a tak jsem raději z každého slibného vztahu ihned na počátku vycouval. Ať jsem dělal cokoliv, dlouho jsem vlastně nevěděl ani to, co zamilovat se je. Upřímně, žádná žena z mého okolí ve mně nikdy neprobudila jediný vášnivý cit, který bych chtěl přetavit do reálného fyzického kontaktu s ní. To, že nejsem gay, jsem věděl, protože moje niterní myšlenky byly při pomyšlení na ženské tělo nejen v normálu vášnivé, ale často i romantické, navíc s úplně obyčejnými vzorci – muž, žena, děti… O orientaci jsem proto nepochyboval. Co mě ale hodně zneklidňovalo, byla otázka, zda nemohu být třeba asexuál.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Vilém a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
První láska a hned nepovedená
Být i na vysoké stále ještě panic, není nic moc. Nebudu proto lhát, že o této skutečnosti jsem zásadně mlčel. Bohužel i tak existoval pořád jeden člověk, kterého to stále nenápadně užíralo a trápilo. Já! Zkoušel jsem se proto všelijak přemluvit, ale marně. Představa sexuálního kontaktu s jakoukoliv ženou, kterou nemiluji, mi byla jednoduše krajně nepříjemná. V příkrém kontrastu pak bylo moje, jinak citlivé, vášnivé a temperamentní já, díky kterému jsem alespoň doufal, že asexuál být nemohu.
Roky plynuly a najednou se přihodilo něco, na co jsem tolik čekal. Konečně jsem se zamiloval. A láska to byla z mé strany jako trám. Žena, která si získala mé srdce, byla přesně podle mých představ. Krásná, chytrá, se správnou postavou i vzhledem, ušlechtilá duší, inteligentní. Zkrátka jsem měl pocit, že bych pro ni udělal všechno na světě, všechno, na co by si jen vzpomněla. Nepoznával jsem se a najednou věděl, proč se říká, že láska je droga. Byla to doslova exploze citů o mnoha odstínech. Jenže, menší problém představovalo to, že šlo o mou učitelku z vysoké a větší, že byla vdaná. Šťastně vdaná, jak jsem si samozřejmě zjistil. Mé utrpení bylo záhy stejných rozměrů jako prvotní láska. Jenže, nikdo okolo mne nedokázal pochopit, že v mém případě není zamilovanost samozřejmost a úlet, který přijde a odejde, aby hned přišel jiný, nýbrž skoro dokonalý cit, vznikající výjimečně, navíc s nemožností vynucení. Když jsem definitivně došel k závěru, že u své učitelky nemohu mít šanci, začal jsem logicky propadat depresím, že už nikdy nikoho jiného milovat nebudu umět. Dost jsem si v tu dobu nadával, co jsem za podivína, když si neumím najít ani holku a nakonec se zamiluji, jako nějaký puberťák, do vdané učitelky…
Pomohla až Sandra
Sandra byla má kolegyně z fakulty a dodnes jí vděčím za své psychické zdraví. Kdybych ji býval nepotkal, nevím, jak by to se mnou dopadlo. Znali jsme se z kuloárů fakulty docela dlouho, ale kamarádili spolu jen tak na dálku. Jednou jsem jí u automatu na kávu půjčil peníze já, pak zase ona mně, jindy jsme řešili školu. Sandra byla výrazná, krásná holka s trochu zvláštním stylem. Nikdy nenosila tenisky, vždycky ji všichni viděli jen v šatech a vysokých lodičkách. Takový nepřístupný, možná až kariéristický typ. Přesto na mne byla, nevím proč, vždycky milá. Důvod jsem se brzy dozvěděl. Nějak totiž vycítila mou slabost a pozvala mě jednou po škole do restaurace na malou večeři. Jako muž jsem samozřejmě požadoval, aby se situace obrátila, ale než jsem se nadál, seděli jsme u stolu a hovořili. Tehdy jsem se dozvěděl její tajemství. Stejně, jako já, byla i ona demisexuálka a jako úplně první člověk mi o demisexualitě mnohé pověděla. Měla v sobě naprosto přesné cítění, jak má vypadat muž, kterého by milovala a stejně, jako já, hledala svůj idol marně. Mnoho mladých, jistě i slušných mužů odmítla a pár jedinců, (o něco starších pánů), kteří padli během života do oka zase jí, nejevili zájem. Pamatuji si, že ti, kdo ji příliš neznali, o ní často hanlivě hovořili jako o zlatokopce a přitom je ani nenapadlo, že si berou do úst nejen ženu – fyziologickou pannu, která bez mrknutí oka odmítla i kluka z velmi bohaté rodiny, ale také ženu hlubokých citových kvalit. Ne, o peníze tady nikdy nešlo. Stejně, jako u mě, běželo i u ní pouze o romantickou hlubokou lásku, která jediná může být vstupenkou k jakémukoliv dalšímu vztahu. Jenže vhodný ideál nebyl na dosah ani u ní, ani u mne. Neuvěřitelné!
Ten večer mi utekl jako nic a dodnes jsme se Sandrou nejlepší kamarádi. Správný „happy end“ by nejspíš byl, dát se dohromady, ale to je přesně něco, co nám nejde. Ani jeden totiž nejsme druhému vnitřně požadovaným typem. Přesto si jsme vzájemně velkou oporou. Pro Sandru bych udělal takřka cokoliv a vím, že stejně to má i ona. Mám jí rád a upřímně, nějakého toho vysněného elegána v obleku s kravatou, inteligentního a citlivého v pokročilém středním věku bych jí opravdu ze srdce přál.
A co já?
Mně nezbývá, než doufat, že se situace jednoho dne změní. Díky Sandře i dalšímu samostudiu demisexuality totiž vím, že partnerku nalézt mohu. Jen je to v mém případě o dost komplikovanější. Bojím se sice myšlenky, že jednoho dne zestárnu, aniž bych si přitom kdy prožil jakýkoliv vztah, ale přesto neztrácím naději. Demisexuálové totiž nejsou vůbec ničím jiní, než zbytek populace. Pouze mají mnohem přísnější vnitřní nároky na svůj protějšek a zamilovávají se jen tehdy, je-li to, tak říkajíc osudové pouto. Někteří jsou striktní více, jiní – ti šťastnější, o něco méně. Obecně však platí, že na pokusný vztah či rychlý úlet je nikdy nezískáte.
