Situace, do které jsem se dostala, nemá obdoby. Od mládí si zakládám na zdravých mezilidských vztazích, obzvláště pak na vztazích se sousedy. Je dobré, mít okolo sebe přátele anebo alespoň pocit, že když jste v nouzi, existuje někdo, koho můžete o pomoc požádat. Horší už je, když vám sousedské vztahy omylem rozvrátí jinak fungující partnerský vztah.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Soused Martin
Je to pár let, co jsem se z centra města přestěhovala do panelového domu. Přiznávám, nadšeně to nebylo. Přesto jsem doufala, že se nedostanu mezi špatné lidi. Přání mi vyšlo. Noví sousedé, které jsem poznávala pozvolna již při stěhování, byli vesměs slušní, pohodoví lidé a mě se v novém domově nakonec zalíbilo. Ono v centru mi imponovala především ta „pavlačová“ atmosféra, která na dvorcích za domy potichu panovala. Lidé se znávali, pomáhali si, což třeba v moderní době už tak moc časté nebylo. V „panelovém světě“ jsem si zvykla a brzy poznala i ostatní nájemníky, k nimž za nějaký ten měsíc přibyl náš nový soused na patře, Martin. Šlo o mladého, docela pohledného studenta vysoké školy, který pravidelně chodíval ještě do nějaké práce. Vždycky mě ale při potkání halasně zdravil a já ráda odpovídala. Někdy jsme se jen tak zastavili a u dveří povídali o počasí, jindy o aktuální situaci ve městě. Jeho rodiče totiž bydleli nedaleko místa, odkud jsem se sem přistěhovala já. Martin mi byl sympatický, ale ač v té době oba single, nenapadlo by mě, ho uhánět. Vždyť bych mohla být klidně jeho máma!
Poskakující Ondřej, elegantní Nora a pejskaři
Mezi sousedy patřil také desetiletý syn poštovního úředníka Ondřej. Ten, když šel ven anebo ze školy, vždycky si tak nějak do rytmu poskakoval, až tím zavdával dobrou náladu i očím toho, kdo ho zahlédl. Stejně, jako v centru, žila i tady spousta pejskařů, které jsem pravidelně míjela při cestě do práce a zpět. Pak tu bydlela i jedna elegantní slečna, módní návrhářka, u které jsem se občas až podivila, proč svůj byt vlastně hledala a nalezla zrovna na této zapadlé a všední adrese. Jmenovala se Nora, ale někteří sousedé, kteří do ní byli tajně zakoukaní, jí neřekli jinak, než „princezna“. Zkrátka, ten „můj“ panelák mi přišel jako takový mikrosvět…
Přítel Radek
Radka jsem poprvé poznala v práci. Pracoval jako asistent jedné firmy, která nám měla cosi doručit, a hned po prvním setkání bylo jasné, že se ještě v budoucnu určitě uvidíme. Okouzlil mě jeho smysl pro humor i velkorysá povaha… Pak přišlo první pozvání na oběd, na večeři, do divadla… Bylo to krásné a nějakou dobu jsme jen tak randili, přestože zamilování by se mezi námi dalo krájet. Tehdy jsem na patře potkala po delší době i Martina. „Vypadáte šťastně.“ Všiml si a chtěl o čemsi pokračovat, jenže já si důvod štěstí ponechala pro sebe, ač dnes vím, o jak velkou chybu možná šlo. „Ano, to ano.“ Odpověděla jsem mu ledabyle a naše cesty se rozešly do bytů. Teprve později mi přišlo líto, že jsem ho tak odbyla.
Hlavou mi rezonovalo jen jediné jméno: Radek! S Radkem jsme se měli sejít další den a jeden víkend pak trávit společně na chatě jeho rodičů. Byly to nádherné dny a já se cítila naprosto bezhlavě zamilovaná. Napadlo mě proto, pozvat Radka také k sobě domů. Smluvený byl den i hodina, vše připraveno.
Když nastal „den D“, rozhodla jsem se Radkovi jít naproti. Protože jsem ale měla díky své netrpělivosti a natěšenosti kupodivu času dost, rozhodla jsem se, jít ode dveří domu vycházkovým krokem, při kterém jsem v naší nejbližší kavárně, nalézající se jen pár metrů od paneláku, omylem zahlédla, na předzahrádce sedícího, zoufale vypadajícího Martina. „Možná neudělal nějakou zkoušku.“ Napadlo mě jako první, ale protože mi v duchu stále běželo, jak jsem ho před několika dny odbyla uprostřed konverzace, rozhodla jsem se učinit dobrý skutek a na chvíli za ním zaskočit. „Stalo se něco?“ Optala jsem se a mladý soused se záhy rozpovídal. Jeho trápení neslo jméno Nora alias „princezna“. Byl do ní totiž po uši zamilovaný a snažil se už nějakou dobu získat její srdce, jenže marně. Prý ho odmítla, stejně, jako odmítala i každého jiného nájemníka z domu. A že jich nebylo zrovna málo… Bylo mi ho líto a tak jsem k němu na chvíli přisedla. Martin mě vzal přátelsky za ruku a začal dopodrobna vyprávět, kde všude Nora jako módní návrhářka uspěla, koho oblékala, až jsem se zaposlouchala natolik, že můj mozek dočista zapomněl kontrolovat čas. Bohužel, spolu s tím i, kdo se k nám v tu chvíli vyděšeně blížil.
Nepřehlédněte: Eva (34): Moje dcera má dvě maminky a dva tatínky. Bojíme se posměšků, ale dítě jsme si přáli. Je to sobecké?
Originální rozchod
Postavou, která se k nám blížila, byl Radek, který mezi tím dorazil až sem. V tu chvíli jsem se úplně vyděsila, ale nedala na sobě nic znát, vstala jsem od stolu a popošla Radka přivítat. Jenže ten k nám do předzahrádky už nedošel. Zastavil se pár metrů přede mnou, chvíli znechuceně koukal a beze slova se otočil a odcházel. Rychle jsem vstala od stolu a křičela, že muž, který tu se mnou sedí, je můj dobrý soused Martin, ale všechno bylo marné. Nezbylo mi, než ho doběhnout, což se podařilo až na zastávce MHD. Jenže Radek nechtěl poslouchat ani omylem a jediné, co mi před nástupem do autobusu, který právě přijel, řekl, bylo, že nechápe, jak si mohl začít něco s ženskou, která současně chová blízký vztah k sousedovi. A abych rovnou na vše zapomněla. „Radku, to nemyslíš vážně!“ Zvolala jsem už do autobusového skla ve dveřích…Marně.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Věra a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Nepomohly ani vysvětlovací SMS zprávy, ani telefonáty. Radek si mé číslo dokonce po chvíli zablokoval a já o něm od té doby neslyšela. Vinu jsem ovšem nepřiřkla ani Martinovi ani sobě. Šlo prostě o hloupou shodu náhod a pak i o jednoho hloupého chlapa, který zřejmě tak úžasný nebyl, když ho dokázala vytočit podobná banalita. Hledat viníky takovýmto způsobem se nemá. To už bych vše mohla svést i na Noru. Protože, kdyby ta neodmítla Martina, možná bych já s Radkem byla dál. Taková řetězová reakce. Každopádně její výsledek se už nedozvíme. Protože mi na sousedech záleží, svůj žal jsem nepodporovala dlouho. Za dva dny jsem už zvonila na Martina, zda nechce jít na kávu, tentokráte se mnou. Probrat totiž můžeme nejen „jeho“ Noru, ale teď už i „mého“ Radka… Oběma nám totiž láska vydržela „od Štědrého dne do Vánoc“, jak se někdy říká.
