Nevím, jak jiní lidé, ale já měla na hromadné dopravní prostředky vždycky smůlu. Ať už šlo o autobusy, tramvaje, trolejbusy anebo metro, pokaždé se mi v nich přihodila nějaká nepříjemnost. Dnes pracuji na relativně vysokém úřednickém postu, a tak si mohu každodenní cestu do práce a z práce, dovolit řešit osobním vozem. Ovšem, na druhou stranu, nebýt síťovky a veřejné městské dopravy, jen těžko bych kdysi potkala osobní štěstí…
Magnet na problémy
Když jsem studovala vysokou, nezbývalo mi, než využívat k cestování povrchovou městkou dopravu, popřípadě, jednou za týden domů, vlak. Pro většinu studentů nic neznámého ani zvláštního. Jenže na mne se při jízdě dopravními prostředky zvláštní věci doslova lepily. Třeba hned první den, kdy byl mým cílem pokoj na studentských kolejích. Ve vlaku si ke mně přisedl nějaký pán, trpící samomluvou. „Alespoň si vystačí sám.“ Pomyslela jsem si, jenže, jak tato myšlenka padla, významně mi pohleděl do očí a začal se vyptávat kolikátý, že je už rok, a že za jeho doby, (prý někdy okolo 1900), bylo všechno lepší. Upřímně, byla jsem tehdy ráda, že „adrenalinová cesta“ byla po hodince a půl za mnou. Pán si popovídal a já se alespoň dozvěděla cosi o počátku dvacátého století. Jenže, hned po výstupu z vlaku, následovala cesta tramvají. Ani ta se příliš nepovedla, neboť jsem musela v přeplněném prostoru balancovat na schodech u dveří, takže hned na druhé zastávce mi dveře při opětovném zavírání přivřely příruční tašku. Přežila, avšak svačina v ní schovaná, byla napadrť. Tak jsem postupně dojela až na místo nového, dočasného „bydliště“. Tenkrát jsem ještě měla za to, že jde o začátečnický nezvyk. Netušila jsem, že smůla na cestování mě bude provázet i mnohem později.
Bota v metru
Další kuriózní zážitek se odehrál jedno léto v pražském metru, kterým jsem cestovala za Ivou – kamarádkou ze školy domů. Pestrobarevné podzemní stanice, byly tehdy pro holku z vesnice, která znala maximálně autobus nebo vlak, cosi naprosto senzačního, přičemž hned prvním problémem bylo, postavit se správně na jezdící schody. Pro člověka, který metrem jezdí denně, možná nepochopitelná potíž, ale pro mne docela rébus. Už na horní části schodů jsem se zasekla, a vstup na pohyblivý „pás“ zvažovala. Samozřejmě, že mezitím do mne vrazilo hned několik nechápavých spolucestujících, kteří si ještě klepali na čelo, proč zacláním. Jenže já se bála, že vstup „nevybalancuji“ a upadnu. Nakonec jsem sebrala veškerou odvahu a vkročila. Podařilo se. Protože si ale má pravá noha stoupla příliš blízko k dalšímu schodu, odřela jsem si o ozubený kraj alespoň zadní část lýtka. „Absolutně skvělé.“ Pomyslela jsem si ironicky a netušila, že pravý „zážitek“ teprve čeká. Metro přijelo a já při nastupování hlídala nejen čas, (aby mě zase něco nepřivřelo), ale i to, aby mi spoj neujel před nosem. Jenže, čím opatrnější člověk bývá, tím větším terčem smůly se stává. Nepsané pravidlo. Takže, při pozvolném vystupování na zvolené zastávce došlo k tomu, že mi nějaký člověk zezadu přišlápl botu (letní dámská pantofle) a ta, vyzutá, propadla naplacato mezerou mezi vlakem a nástupištěm do hlubokého kolejiště. Jistě si dovedete představit ten šok a trapas, když jsem pak musela po jedné noze „hopkat“ pro pomoc do nejbližší staniční „vrátnice“. Ještě, že se mě tehdy zastal jeden hodný starý pán, který ochotně sehnal zaměstnance drah, aby mi ten pak botu dlouhým hákem vytáhl…
Lístek zadarmo
Zvláštních nehod, které mi připravovaly hromadné prostředky, přibývalo. Některé byly úsměvné, z jiných sálal strach. K lepším patřil okamžik, kdy jsem se, pro změnu, „zasekla“ u automatů na lístky. Obsluha jakéhokoliv automatu mi bývala vědou, tudíž i koupě lístku představovala možné riziko. A tak jsem si k automatu (tehdy jedinému funkčnímu v prostoru), stoupla a začala vymýšlet, co a jak. Vhodila jsem minci, jenže ta mi, nevím proč, zase vypadla a tak se to celé opakovalo. Bezúspěšně. Chvíli za mnou stál jeden člověk, posléze tři. Až čtvrtý mé „bádání“ nevydržel. Na místo nadávek však vytáhl vlastní mince, přišel k automatu, honem tam něco namačkal a vypadlé lístky mi daroval se slovy: „Tady a, prosím vás, už běžte. Mně jede další spoj na čas a nemohu tady čekat celý den!“ Vykřikl, a ještě než větu dopověděl, běžel už na jezdící schody.
Tatínek v síťovce
Osudovou nehodou se však stal obyčejný nákup potravin na kolej, vykonaný se síťovkou v ruce. Vézt potraviny tramvají jen v papírovém sáčku se mi z bezpečnostních důvodů nechtělo, přičemž celá „akce“ působila už od počátku hrůzostrašně. Jenže, taška na nákup po celé koleji žádná, přičemž jediné, co jsem na pokoji měla, byla stará síťovka po mamince, kterou jsem si přivezla jako suvenýr. „V nouzi je dobré všechno.“ Pomyslela jsem si a dala památce šanci. V duchu jsem sice už viděla výjev, jak naháním rajčata někde po zemi rozjeté tramvaje v zatáčce, ale myšlenku nevzdala. Nákup se uskutečnil a síťovka kupodivu nepraskla, naopak, docela legračně se zakulatila. Nastoupila jsem tedy do tramvaje a nenápadně čekala, odkud zase přijde nějaká pohroma. Nepřišla. Teprve na výstupní zastávce se přihodilo, co bych nejméně čekala. Kus z tašky se mi při výstupu omylem zamotal do knoflíku od saka mladého nastupujícího muže, který chtěl odjet, jenže nemohl, protože skončil lapený jako kapr v mých spárech… Čas hrál navíc proti nám a než jsme se z té mé tašky vymotali, „tramvaják“ vesele zabzučel, zavřel dveře a odjel. „To je mi líto, doufám, že vás to příliš nezdrží.“ Omluvila jsem se zdvořile mladíkovi, (který mohl být o málo starší než já) a netušila, že se nejen nezlobí, ale že bude mít později zájem i o komunikaci. O pár dní později jsme se totiž na stejné zastávce potkali znovu a později zase. Zdravili jsme se, dali se do řeči… A? Dnes jsou z nás nejen manželé, ale dokonce rodiče dvou skvělých dětí. Dopravní „katastrofy“ tak přece jen zavinily i něco příjemného, na co dodnes rádi vzpomínáme, protože naše děti historku o tatínkovi, chyceném do síťovky, milují.
I když mám v současné době slušně placené úřednické místo a mohu jezdit každý den autem, na hromadnou dopravu jsem nezanevřela. Přesto, využiji-li jejích možností, dávám raději bedlivý pozor na věci okolo. Jeden nikdy neví, co se při takové cestě může přihodit.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
