Dita je šikovná, příjemná mladá žena. Pracuje jako prodavačka v jednom z internetových obchodů a ve volném čase se věnuje malému psíkovi Anastázii. Je lesbička a s přijetím své orientace nemá problém. Přesto by ráda zkusila štěstí i v heterosexuálním vztahu. Muži ji emocionálně přitahují o trochu více, než ženy. Protože je ale vzhledově tím, čemu se mezi lesbičkami říká „Tomboy“, stojí o ni všichni pánové pouze jako o skvělou kamarádku nebo oblíbenou parťačku v práci, což Ditu mrzí.
Lesbičkou od dětství
Když vezmu svůj příběh od začátku, musím potvrdit, že jsem lesbička a vím to od dětství. Ženy, konkrétně ženské tělo, bylo pro mé oči vždycky zajímavější a více vzrušující, než tělo opačného pohlaví. Třeba už na spolužačkách jsem vždy obdivovala takové ty charakteristické ženské rysy. Krásné dlouhé vlasy, zúžený pas, pod kterým vynikly boky a zadeček, dlouhé štíhlé nohy, přitažlivou chůzi a hlavně prsa. Ne příliš velká, ale jednoduše taková, aby dobře ladila s postavou. Podobné typy žen mě zajímaly a jejich, v mých očích dokonalá těla, rozhodně přitahovala mou pozornost. Později, když jsem byla starší, došlo mi, proč. Nejednalo se o porovnávání, ale o skutečnou sexuální přitažlivost. Do žen jsem se časem nejen „zakoukávala“, ale i zamilovávala a snila o něžném milostném vztahu.
Pomyslnou mozaiku mých, klasicky „neženských“ vlastností, doplňovalo mj. i chození s kluky na fotbal, z ušetřených peněž za svačiny pořízené stavebnice hradů, (namísto kosmetiky nebo už dvacátého páru bot) či hodiny trávené hrami u počítače. Klasické holčičí starosti typu, jestli lak na nehty není příliš růžový, mou mysl míjely. Přesto jsem nebyla typ holky, které by se dalo říkat „Butch“. Oblékala jsem vedle kalhot i šaty, sukně nebo dívčí lodičky (bez podpatku). Jen tomu scházel šmrnc…
„Tomboy“
Proč? Minimálně proto, že do klasických šatů jsem neměla vhodné proporce. Postava mi zůstala rovná, bez náznaku „přesýpacích hodin“, nohy sice štíhlé ale beztvaré, zadeček plochý, a „placatý“ setrval málem i dekolt, na němž vlastním s bídou „jedničky“. Mohla jsem si tudíž oblékat sebekrásnější šaty, ale ženský šarm se nekonal. Naopak, celá řada stylistů by mi ještě navrch vytkla, že vypadám jako „stará mladá“ a celý styl je nutné předělat. Nemýlili by se. To v chlapeckém stylu jsem se cítila dobře. Bílé košile s černou vestičkou a kalhoty nebo kombinace tepláků a plochých lodiček, mě doslova vystihovala. I účes mi odjakživa sedl kratší, protože v dlouhých vlasech jsem působila jako zanedbaný trosečník z pustého ostrova… Jednoduše, čím více jsem usilovala o vzhled typu modelka, tím větší se konala katastrofa. Nakonec mi došlo, že to, co mě na ostatních ženách odjakživa vzrušuje, jsou vlastně věci, které sama nemám. A není to tím, že by mi je příroda omylem „nenadělila“, ale proto, že jsem duší i tělem jasná lesbička. Konkrétně Tomboy lesbička.
Kamarádka kluků
Hodně lidí vám sice do očí řekne, že lesbu na první pohled nepozná, ale není to pravda. Pozná, a pokud ne vědomě, podvědomě určitě. Skutečné lesbičky (ne bisexuálky), se ve většině případů poznají právě lehce odlišnou stavbou těl, pohybů nebo jednáním, než jakým se nejčastěji projevují heterosexuálky. Zkrátka vám na takových ženách nebude od prvního pohledu něco sedět, což je i můj případ, a móda na tom příliš nezmění.
S postupem času jsem si sice oblíbila určitý styl líčení, ráda experimentovala s barvou na vlasy nebo se zajímala i o klasická ženská témata, třeba o vaření, ale ani to ze mne v očích jiných „klasickou ženu“ neudělalo. Holky na vysoké se mnou vedly dialog jen, když musely a kluci se předháněli v kamarádství, čímž jsem postupně vstupovala do ryze pánských kolektivů. Natolik, až jsem se po škole rozhodla pro práci v jednom z internetových obchodů, kde se více, než holky a ženy, vyskytují kluci a muži. A dnes? Po pracovní stránce jsem spokojená. Chlapi, včetně šéfa, jsou vůči mně féroví a užijeme občas i dost legrace. Háček je, že mě oni i jejich známí, berou skutečně jen jako kamarádku, což mě v současné době, kdy už můj věk míří ke třiceti, začíná trochu mrzet.
Čtěte také: Irena (26): Rande přes inzerát málem dopadlo neštěstím. Musela jsem ho praštit kabelkou a utíkat.
Touha po „hetero“ vztahu a pečení cukroví
Že jsem lesbička, chlapi zkrátka nějak vycítí, a podvědomě je to vede k přátelství i tehdy, kdy mě vidí poprvé. Zkrátka, žádná jiskra… Kdybych měla štěstí alespoň na ženy, patrně by mě nic z toho nerozhodilo. Protože ale mám vyhraněný vkus a zamilovávám se „zásadně“ do zarytých heterosexuálek, začala jsem (možná z nouze – to nevím jistě), uvažovat i o variantě vztahu s mužem. Muži totiž mívají něco, co ženám většinou schází. Ochranitelského ducha, galantnost a schopnost, být ženě oporou. Ne všichni, ale někteří ano. Takže, i když mě nadosmrti bude vzrušovat milostný vztah se ženou (jsem absolutní lesbička), u mužů bych byla schopna vést, sice nevášnivý, ale zato funkční, spolehlivý a láskyplný vztah, včetně možnosti, založit rodinu a být klasickou mámou, která na Vánoce peče cukroví a děti ráno vypravuje do školy. Potíž je, že na emocionální hodnoty si chlapi moc nepotrpí. Ženy je zajímají především za účelem milostného vztahu a pak možná k založení rodiny. Vždyť podobné názory slýchám jen v práci dnes a denně. Což o to… S kamarády si vždy ráda poklábosím, která ženská má krásná prsa nebo skvostný zadeček, ale přesto bych byla jednoho dne ráda i tou, o které se na druhé straně sní a mluví. Jenže ač se snažím, nalíčím a obléknu jakkoliv žensky, muži o mne přirozený zájem nemají. A pokud ano, nanejvýš způsobem, jako o jednovečerní „bokovku“ či „experiment s lesbou“, o což nestojím zase já. Možná, že můj problém vyřeší jednoho dne „správná žena“, ale obávám se, že ani to mi v dohledné době nehrozí. Nezbývá, než si užívat života takového, jaký je a srdce věnovat alespoň své psí kamarádce Anastázii, která je momentálně jediným živým tvorem, který mě po příchodu z práce vítá už ve dveřích.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
