Problém, který řeším, nebude pravděpodobně vůbec standardní. Dokonce mám pocit, že ani příliš „normální“. Přesto doufám alespoň v myšlenku, že nejsem ve svých pocitech úplně sám. Je mi dvacet šest let, vyrostl jsem poblíž centra Ostravy, vystudoval historii a dnes pracuji jako síla v jednom malém starožitnictví. Přesto nejsem spokojený. Má nespokojenost ovšem nesouvisí s vlastní osobností nebo výdělkem z práce, ale týká se doby, do které jsem se narodil. Bylo-li by na mně, rád bych se vrátil v čase o sto až dvě stě let zpět.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Sběratel historických pohlednic
Mám rád Ostravu. Je to krásné město s letitou tradicí a jsem rád, že místo mého bydliště bylo vždy jen pár kilometrů od samotného historického centra. Jako kluk jsem sem s láskou chodíval a občas pořídil i nějaký snímek. Historická náměstí nám totiž dávají velmi přesné svědectví o dějinách každého města a je jen na nás, jak ji dovedeme přečíst. Fotografování bývalo mým koníčkem. Ještě raději jsem navštěvoval nejrůznější antikvariáty a starožitnictví, abych pak v nich hledal různé „zapadlé“ pohlednice. Vzpomínám, jak mi kdysi můj dědeček pořídil první historickou pohlednici. Byl na ní pražský Obecní dům a já jen oněměl radostí. Pohlednici jsem pak pečlivě vystavil v pokojíku a od té doby sbírka jen rostla. Že malého kluka, tak akorát do základní školy, zajímají zrovna staré pohlednice, fascinovalo v mém okolí dost lidí. Přesto nikdy nikdo nic nenamítal. „Lepší staré pohledy, než hanbaté časopisy.“ Říkávala zase moje babička. Já postupně vyrůstal a ke sbírce pohledů se brzy přiřadila i sbírka známek a nejrůznějších drobností, které mě během roků upoutaly, třeba prvorepubliková dámská lulka na kouření…
Dějiny byla jasná volba
Nikoho už proto nepřekvapilo, že jsem se po gymnáziu, rozhodl přihlásit na studia historie. Ta volba byla logická, protože šlo o jediný obor, ke kterému jsem měl nejen vztah, ale i potřebné vědomosti. Našli se sice i tací, kteří mi podobný obor rozmlouvali kvůli budoucímu špatnému uplatnění na trhu s prací, ale já si vyvzdoroval svou. Byl jsem přesvědčen, že člověk musí dělat to, k čemu má nadání, k čemu byl stvořen a já odjakživa věděl, že patřím historii…
Léta studií byla příjemná, i když jsem nakonec zvládl absolvovat jen bakalářský program. Přesto šlo o krásné roky, kam patřily i návštěvy vyhlášených kaváren s historickou tradicí nebo knihoven. Byl to skoro až „přesušený“ akademický život, ale i přes to jsem později zjistil, že nejsem akademikem v pravém slova smyslu. Některé reálie mi dělaly potíže, a když jsem cítil, že v minulosti mohlo být něco jinak, neváhal jsem svůj názor projevit. Byl jsem obyčejný člověk, který chodí k rozumu přes intuici. Nicméně léta zasvěcená historii mi jasně ukázala porovnání, jaká doba je ta, v níž žiji, a jaké mohly být všechny ty doby předchozí. Jenže? V tom mé kroky došly na scestí… Místo toho, abych slavil, že jsem se narodil do světa, ve kterém existuje internet, mobily, penicilin nebo obyčejná městská doprava, začal jsem svého „daru“ naopak litovat. Nejedna doba mi totiž přišla zajímavější a klidnější než ta, ve které se nalézám. Začal jsem hodně o věcech přemýšlet a netušil, že se právě rozeběhl příslovečný začarovaný kruh.
Na půdě jsem si vyzkoušel šaty po pradědovi
Když jsem pak přijel domů k rodičům, napadlo mě, navštívit ve volném čase půdu. Od časů prarodičů se tam s ničím příliš výrazně nestěhovalo a tak jsem si řekl, že by zde mohl stále ještě číhat nějaký poklad. Zlato nebo šperky jsem neobjevil, ale to, co pro mě osobně cenu zlata mělo, byly staré šaty po mém pradědovi, který žil na přelomu módy historismů a rané prvorepublikové éry. Samozřejmě jsem nevydržel a šaty si oblékl. O své vizáži jsem neměl nikdy příliš velké iluze. Vlastně jsem se považoval za docela ošklivého. Džíny mě pořád někde dřely a vadily, trička jsem snášel jen proto, že na nich šlo občas sehnat nějaký potisk s historickou vedutou a batoh? Tak pod tím se mi akorát potila záda… Proto, když byla příležitost, vyzkoušet si úplně jinou módu, neváhal jsem. Výsledek byl ohromující. Nejen, že mi oblek docela seděl, protože praděda byl na svou dobu vysoký, ale neuvěřitelně se mi líbil. Ten pohled na sebe samého do zrcadla byl snad za všechny peníze světa. Poprvé v životě jsem se sám sobě líbil. Ten „ošklivec“ v odrbaných džínách byl najednou pryč a já už v té chvíli litoval, že oblek budu muset zase brzy sundat a uklidit…
Prožíváte podobné životní útrapy jako Tomáš a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Zpět v čase
Ovšem, ne tak docela. Nakonec jsem se rozhodl, nechat jej, pokud možno profesionálně, vyčistit a přestěhoval jsem si ho do svého pokoje. Každou noc před spaním jsem tak přemýšlel, jaká asi dobrodružství v něm můj praděda zažíval, jaké lidi potkával, proč… Bylo to fascinující. Ovšem, s každou další myšlenkou a představou bylo obtížnější, vrátit se zpět do svého století. V tu chvíli jsem si uvědomil, že odjakživa do své doby vlastně nepatřím. Vždyť takový počítač používám výhradně k práci, mobil jen k fotografování a telefonování a o zbytku technických věcí nemám dodnes ponětí. Sice si velmi vážím současného pokroku v medicíně a vědě, ale zato všechno ostatní mi přijde neuvěřitelně neupřímné a uspěchané. Zastesklo se mi a mé představy mě brzy přivedly až k pravidelnému sledování sci-fi příběhů, v nichž se řeší problematika cestování časem. Stydím se to přiznat, ale začal jsem si tak kompenzovat bezmoc z vlastní situace, kdy prostě musím žít přesně v tom roce a v tom světě, do kterého jsem se narodil. Navíc jde o tolik specifický problém, že o něm ani nemohu s nikým pořádně mluvit, protože by ho zřejmě nikdo nepochopil. Existuje leccos. Lidé, kteří jsou nespokojení s vlastním zaměstnáním či místem bydliště, nebo lidé, kteří se narodí do špatného pohlaví, ale co lidé, kteří se narodí do špatného času? Myslím, že „lidem z jiného času“ by se každý jen vysmál do obličeje. Jsem zoufalý…
Čtenáři doporučují: Lumír (25): Moje ex mě nechce nechat být. Jsem obětí stalkingu?
Záchranné starožitnictví
Dlouho jsem řešil, jak ze svého problému ven. Jako účelné se nakonec ukázalo být nejjednodušší řešení. I když jsem na historii odpromoval, předpovědi okolí, že těžko seženu práci v oboru, se naneštěstí naplnily. Hledal jsem proto alespoň trochu adekvátní náhradu, když v tom mě zaujala nabídka práce v jednom malém starožitnictví. Neváhal jsem jedinou minutu. Dnes mohu říci, že šlo o mimořádně dobrou volbu. V čase jsem sice nikam reálně neodcestoval, ale díky přítomnosti tolika historických předmětů všude kolem, mám alespoň iluzi permanentně jiného času zaručenu. Jak to se mnou bude do budoucna, netuším, ale jedno vím jistě: Do své doby se prostě nehodím a skutečně věřím, že se může v rámci přeskakování genů z různých generací stát i to, že se občas narodí člověk, kterému budou prostě více sedět principy vlastních předků než současníků. Nehledám v tom žádné paranormální jevy, osud ani mystiku, pouze chladnou vědu a logiku.
