Nevím, jak to říci, ale už delší dobu mám pocit, že otec mé kamarádky Veroniky, není skutečným. Respektive, skutečný by byl, ale rozhodně není tátou biologickým. Verča pochází celkem ze tří dětí. Zajímavé přitom je, že zatímco sestra Naďa a bratr Viktor si jsou vzájemně podobní, ovlivnění „mixem“ genů obou rodičů, nejstarší Verča vypadá odjakživa jinak. Mírnou podobu sdílí pouze s matkou, která se ale prý celý život ráda „zapomínala“ s různými pány. Nejhorší na celé věci je, že Verčin otec rád rozhoduje a nejstarší dceru přitom opakovaně „uvrtává“ do činností, které absolutně nejsou její „parketa“. Naposledy do totálně nevhodného zaměstnání. Má to vůbec smysl?
Já s Veronikou
Veroniku znám opravdu dlouho. Přátelily jsme se už jako malé holky a vždycky jedna druhé slibovaly, že až vyrosteme, půjdeme na stejnou střední a hlavně, budeme společně bydlet na koleji. Ani nevím, proč nás tenhle sen tolik fascinoval, ale už někdy od šesté třídy jsme měly „cestovní horečku“, a tajně doma připravovaly plán našeho budoucího společného království. Šílené, že? Ovšem před lety se nám podobný nápad jevil jako ideál. Roli přitom sehrálo i to, že rodiče obou z nás byli zkrátka přísní, a ledasco nám v bytech nedovolily. Já jsem si například nesměla vystavovat hračky na okenní parapet a Verča dokonce ani přilepit plakát na zeď. Když pak chodívala ke mně, vždy si povzdechla: „Ty se máš, ty můžeš mít plakáty a obrázky kde chceš. Já musím mít všechny věci v krabicích, zastrčené ve skříních, že ani nevím, co vlastně mám. A poličky musí být bez obsahu. K čemu je, vysvětli mi, prázdná polička?!“ Rozohnila se vždy Verča, ale přitom věděla, že nic nezmění. Takže jsme raději snily, jak se na střední odstěhujeme na kolej a tu prostě zařídíme jen dle našeho gusta…
Panovačný otec, orlí nos a 2 metry
Zatímco u nás byla přísnější máma, u Veroniky doma rozhodoval táta. Proč ne. Jako dítě jsem ho příliš nevnímala a jednoduše respektovala přání staršího. Ovšem, když překročil určitou mez a Verču pak poslal z ničeho nic studovat na úplně jinou školu, než bylo celé měsíce dojednáváno, rozzlobilo mě to. Obzvlášť, když se Verča již v dětství prokázala jako jasný antitalent na vaření, a on ji záměrně poslal studovat na hotelovou školu. Veronika se přitom dobře učila a v devítce, kdy jsme už měly trošku rozumu, snila o dráze právničky. Společně měly naše cesty směřovat na gymnázium. Jenže, pak se něco stalo, a zatímco já gymnázium nastoupila, Verča musela cestovat přes půl kraje na „hotelovku“. Bylo mi to divné. A ještě divnější byly výsledky. Veronika, jindy jedničkářka propadala, přičemž hned v prváku platila za terč posměchu okolí. Nezasloužila si to, a já byla, přirozeně, kdykoliv mé uši uslyšely další negativní příběhy na jejího tátu, naštvaná. „Kdo si myslí, že je?! Že, když má orlí nos a přes dva metry, vládne snad celé zeměkouli?“ Bouchla moje ruka zaťatá v pěstičku o stůl v kavárně, když v tu chvíli mi cosi docvaklo. Přede mnou seděla Veronika a v duchu běžel obraz jejího táty. „Vždyť ti dva si nejsou absolutně podobní!“ Trklo mě. Prozatím jsem se na nic nevyptávala, myšlenku „spolkla“. Ovšem hlavou mi vrtal slušně.
Přísnost či lhostejnost?
Veronika byla odjakživa drobná, 160 cm vysoká blondýnka s charakteristickým nosíkem zahnutým nahoru. Byla-li někomu z rodičů podobná, pak mírně matce, po níž měla tvar uší a barvu očí. Tam ale podoba končila. Po kom měla třeba ten charakteristický nos „pršáček“ mi nedávalo smysl. Přitom její sourozenci byli oba přes 170 cm vysocí, s orlími nosy a tvarem uší po mamce. Náhoda?! Čím více jsem přemýšlela, tím více se mi zjevoval obraz této rodiny, v níž byla Veronika otcem snad nejméně oblíbená. Zatímco Naďa a Viktor směli prakticky všechno, na Veroniku byl tatínek opravdu přísný. Ale proč? Aby ji vychoval? Byl přísný, aby z ní něco bylo? Anebo byla jeho přísnost spíše lhostejnost k potomkovi, který není jeho, ale snaží se předstírat, že je? To vše běželo v mé mysli jako nekonečný film. Jistě, není mi do toho vůbec nic! Jenže Veroniky mi bylo od střední školy jednoduše líto.
Sousedské tajemství
S nápady, které mi táhly hlavou, jsem si nejednou připadala jako „soukromé očko“. Bavilo mě přemýšlet a kombinovat, obzvlášť na gymnáziu, kde jsem měla kamarádek málo, a po Veronice se mi stýskalo. Později už jsem ale chtěla na teorii zapomenout, jenže mi do cesty, z ničeho nic, vstoupila informace jisté postarší sousedky. O víkendech jsem se vracívala z koleje domů a jednou do mne tato paní narazila ve vlaku. Společná cesta udělala své. Bavily jsme se o počasí, o tom, co chci dělat, až vystuduji. Pak ale přišla řeč na Veroniku. Samozřejmě, nic jsem jí nevykládala. Pouze pocit, že je na ni dle mého názoru tatínek až moc přísný, zatímco máma zase moc hodná. Ovšem v tu chvíli, jako kdyby se otevřela příslovečná „Pandořina skříňka“. Sousedka Verčinu mámu dobře znala z mládí a prozradila, že je podruhé vdaná, protože se s prvním manželem z „vážných důvodů“ rozvedla. „Vážně?!“ Kroutila jsem hlavou. „Jistě. Proč, to nikdo neví. Ale hodně se povídá, že jako mladá byla romantička a ráda se sbližovala s všelijakými muži. I po svatbě.“ Vysvětlovala paní, zatímco já zírala. Na nástupišti se pak každá rozešla vlastní cestou. Jenže mně zůstala dost „těžká hlava“. Co když na tom něco bude?
Špatné zaměstnání Nenápadně jsem se tedy jednoho dne zeptala i Veroniky, zda nebyla její máma „třeba někdy rozvedená“, a ona to překvapivě potvrdila. Jako všichni ovšem ani ona neznala důvod. Přitom doba těhotenství její matky se překrývala s rozvodem i novým vztahem. Jistě, otcem Verči mohl být tím pádem v pohodě současný otec. Ale co když ne?! Co když byl otcem někdo třetí a příchozí Verča onen důvod k rozvodu? Těžko říci. Podoba, lépe řečeno „ne-podoba“ je však zarážející. Ať už tak či jinak, své soukromé pátrání a přemýšlení jsem si i nadále nechala pro sebe. Nejsem přece žádná drbna z pavlače. Roky pak dál ubíhaly a brzy mou hlavu zatěžovaly dočista jiné potíže, než Verča a její „tatínci“. Jen mě znovu překvapilo setkání po letech, kdy mi Veronika se svěšenou hlavou nešťastně prozradila, že po škole musela kvůli otci nastoupit do nějaké restaurace s vidinou, stát se zástupcem majitele a pak, když se to nepovedlo, „uvrtal“ jí tatínek s tímtéž přáním zase do jiné. „Víš, tolik zmařeného času. Nesnáším restaurace! Za tu dobu bych snad už dvakrát vystudovala práva.“ Povzdechla si a mně v oku probleskl zase malinký „tik“. Že bude Veronika patrně dítětem jiného otce, je možná jejich soukromá rodinná věc. Ale to, jak s ní přítomný „otec“ či „ne-otec“ zachází, mi vadilo. „Co má co nějaký táta diktovat třicetileté holce, jak má žít a kde pracovat!?“ Bouchla má pěst do stolu znovu, a prozatím naposled. Proč naposled? „Protožemi do toho přece nic není.“
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
