Tereza (32): Vzali jsme si psa z útulku, který napadl syna od sousedů. Smutný příběh měl i smutný konec

Naší dceři je deset let a pejska si přála mít už od malička. My jsme ho ale do bytu s manželem nechtěli, a tak dostala jen křečka. Před dvěma lety jsme se ale přestěhovali do menšího baráčku za městem, a tak bylo jasné, že vytouženého psa dceři na zahrádku k domečku pořídit prostě musíme.

Jelikož nepřipadalo v úvahu do psa nějak výrazně investovat, volba byla jasná – bude to pejsek z útulku. To se však ukázalo jako velmi chybné rozhodnutí.

Konečně pejsek

Vanda o pejskovi mluvila již od té doby, co začala chápat a mluvit. Ona má celkově moc ráda zvířátka, a psa si tak skutečně moc přála. Do každého dopisu Ježíškovi psala, že si nepřeje nic jiného než živého pejska. Hraček si nikdy moc nevšímala, raději se dívala na videa a dokumenty ze světa zvířat. Jenže my jsme bydleli v malém panelákovém bytě, kam jsme s manželem psa vzít prostě nechtěli, a vlastně to ani nebylo prostorově možné.

Nakonec se nám podařilo našetřit nějaké peníze a mohli jsme se přestěhovat do domečku se zahrádkou a tam už jsme Vandě pejska byli ochotní pořídit. Byla nadšená a moc se na stěhování a nový přírůstek do rodiny těšila. Bylo neuvěřitelné, jakou měla radost jen z toho, že pro pejska vážně pojedeme a budeme ho mít doma. Dohodli jsme se, že pořídíme pejska z útulku, nejen kvůli financím, ale i proto, že Vanda tak měla pocit, že ho zachránila, a tak se z něj těšila mnohem více.

Který to bude?

Představu jsme neměli, Vanda chtěla prostě psa, a tak nám s manželem bylo úplně jedno, jakého si ona vybere. Nechali jsme to na ní. Já preferovala štěně, ale nechtěla jsem do toho dceři mluvit. Když jsme přijeli do útulku, bylo ta mnoho krásných psů, naši dceru však na první pohled uchvátil německý ovčák.

Byl opravdu krásný, ale na mě to byl už poměrně velký kousek, a navíc měl již čtyři roky a v minulé rodině se mu nevedlo moc dobře, byl týraný, a tak měl poměrně nedůvěru k lidem. K naší Vandě se ale měl, a sama paní z útulku na to s údivem koukala, řekla nám, že jde vidět, že se oni dva hledali, až se našli.

Bylo tedy rozhodnuto – a my jsme s manželem vlastně už nemohli ani nic dělat. Když jsem Vandu s Rexem viděla, úplně jsem se rozněžnila. Paní nám také tvrdila, že pokud se k pejskovi budeme příkladně starat, zvykne si na nás a nemáme se vůbec čeho obávat, že na lidi neútočí, jen nevěří těm, které nezná, což bylo pochopitelné.

Vždyť on si zvykne

Když jsme přijeli domů, všechno vypadalo dobře. Rex se ve své boudě na zahradě zabydlel, Vanda se od něj nehnula ani na chvíli a pejsek si u nás dobře zvykal. Základní povely uměl, takže nebyl takový problém mu ukázat, co smí, a co naopak nesmí. První měsíce bylo všechno skvělé, ale začala jsem si všímat, že jakmile se někdo přiblíží k našemu plotu, Rex startuje a štěká jako pominutý.

Je to hlídač, uklidňoval mě manžel, jenže plot přeci jen má škvíry, a kdyby náhodou nějaké dítě prostrčilo ruce skrz plot, mohl by ho Rex i pokousat. Ale asi jsem nad tím jen moc přemýšlela. Nakonec se stala nehoda úplně jinak.

Nedráždi ho

Vedle v baráčku mají sousedé malého syna, je mladší než naše Vanda o dva roky, ale skamarádili se spolu, a tak jsou zvyklí si hrát. Jednou odpoledne se vydali vyvenčit Rexe do lesa, a když ho Vanda měla na vodítku, chtěl si ho Lukáš pohladit. Nevím, jak přesně se to stalo, slyšela jsem jen výkřiky a volání o pomoc.

Podle výpovědi dcery i sousedovic kluka Rex z ničeho nic na něj vystartoval a ošklivě ho pokousal na rukou i v obličeji. Doběhla jsem tam velmi rychle, naštěstí ten lesík máme hned za barákem, zavolala jsem záchranku a psa odvedla do jeho boudy. Lukáš měl naštěstí jen povrchové zranění, ale krve tam bylo jako v hororu, na ten pohled nikdy nezapomenu.

Podle veterináře pes nejspíš Vandu bránil, a proto vystartoval, jenže těžko mohl odhadovat chování psa, který s námi byl teprve několik měsíců a měl za sebou dost těžkou minulost. Verdikt byl jasný, pes se musí utratit, napadl dítě a příště by mohl napadnout i Vandu nebo někoho dalšího.

Nechce to pochopit

Jenže dcera všechno, co říkal veterinář, slyšela – a Rexe začala přirozeně bránit. Nedivím se jí, i mě bylo moc líto, že jej musíme nechat utratit, také nám už přirostl k srdci, ale někdo musel mít rozum, a hlavně bylo potřeba to Vandě vysvětlit. To se nám ale dodnes nepodařilo, dcera s námi skoro nemluví, zpočátku první týdny dokonce nechtěla ani jíst.

Táňa (29): Matka je alkoholička, chci jí pomoci, je mi jí líto. Tajně jí alkohol nosím a piji s ní.

Podle ní jsme za něj málo bojovali a měli jsme ho raději nechat převychovat u odborníků na problémové psy. Upřímně tohle má naše holčička z televize, v reálu by to jen těžko bylo možné, pes napadl dítě, a vím, že ani sousedi by nedovolili, abychom si ho doma nechali.

Věřím, že se z toho Vanda oklepe, rádi bychom jí pořídili nového psa, tentokrát už štěňátko, které si vychováme sami, ale asi jí budeme muset nechat ještě chvíli času, než ho přivedeme.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT