Tamara (42): Z mého partnera se během koronakrize stal náboženský fanatik. Co mi řekl, když jsem si vymkla kotník?

Odjakživa jsem věděla, že má Mirek blízko k duchovním věcem. Stále ale dokázal být nohama pevně na zemi a dobře se bavil ve společnosti přátel. Koronakrize ale všechno změnila a z mého partnera se stal vyšinutý náboženský fanatik.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Nebylo to s ním nikdy úplně lehké

Mirek si prožil bolestný odchod své maminky, která mu umřela na rakovinu doslova v náručí. Už v té době se stal silně věřícím a říkal mi, že cítil, jak jej maminka provází i dnes. Všechno jsem chápala. Sama na věci mezi nebem a zemí věřím, a navíc byl v těžké životní situaci, takže jsem pochopila, že začal chodit na bohoslužby a častěji se modlil.

Ztráta matky pro něj byla opravdu těžká, měl už jen ji. Otec je opustil a bratr mu zemřel, když mu byly čtyři roky. Po odchodu maminky se více stáhnul do sebe a nebylo úplně lehké zjistit, v jakém je zrovna rozpoložení. Nechtělo se mu moc do společnosti.

Covid vše změnil

Zrovna letos v předjaří, když to vypadalo, že se Mirek ze všeho dostal, jsme jeli s kamarády do Itálie na hory. Naprosto jsme si užili týdenní lyžovačku a cítili jsme se odpočatí a spokojení. Zprávy jsme moc nesledovali, tak jsme se divili, proč na nás kolegové v práci koukají tak divně. Nakonec jsme zjistili, že právě začíná světová pandemie.

Virus se z Číny začal šířit do celého světa a v Itálii bylo nejvíce potvrzených případů. Naštěstí jsme neměli žádné příznaky a po konzultaci s hygienickou stanicí jsme nemuseli na žádné odběry. Naši kamarádi, co s námi na horách byli, ale chytli chřipku. Nakonec se z ní vyklubal Covid. Mirek zůstal jako opařený, když to zjistil. Říkal, že je to boží milost, že jsme to nechytli. Od té doby se začal chovat skutečně divně.

Pořád se modlil

Do té doby jsme zprávy vůbec neřešili. Od chvíle, co pandemie propukla, se Mirek pořád pídil po informacích. Říkal mi, že je to boží trest za to, co lidé dělají přírodě, a že je jasné, že nás to všechny smete. Pořád mluvil o biblických přirovnáních, a několikrát denně se modlil. Začalo to být nepříjemné, až nesnesitelné. Moje práce se přesunula na home office, takže jsem se nemohla z bytu nikde hnout. Naštěstí Mirek jezdil do práce dál, takže jsem měla aspoň trochu klidu doma. I tak ale chodil domů bledý, vystrašený, a neustále se modlil.

Hádka byla prostě nevyhnutelná

Postupně se vše zavíralo a my byli nakonec odsouzeni k domácímu vězení. Dalo se jít pouze do obchodu s jídlem, a to ještě jen jeden z nás. Tím, že on stejně musel do práce, si vzal nákupy na starost. Já tak byla pořád doma, sociální kontakt nula. Když přišel s tím svým zsinalým pohledem, vyčerpaným z toho, jak se úpěnlivě snažil sahat na co nejméně věcí, nevydržela jsem to.

Řekla jsem mu, že je normální mít strach, ale že ta nemoc tady prostě je a mít z ní strach situaci nezmění. Virus nezmizí. Navíc naši kamarádi, co to chytli, měli naštěstí jen středně těžký průběh a měli „jen“ tři týdny horečky a kašel. Naštěstí nemuseli do nemocnice. On si nic z toho nenechal vysvětlit a jen mi řekl, že jsem málo pokorná, a že bych se měla modlit a žádat boha o odpuštění, aby mě zachránil.

Vymkla jsem si kotník, byla to hrozná bolest. A on?

Jednou jsem doma špatně seděla a usnula jsem u počítače s nohama zkříženýma pod sebou. Když jsem se probudila a chtěla se rychle přemístit, vymkla jsem si kotník. Hrozně to bolelo, noha mi neskutečně otekla a chtěla jsem jet do nemocnice, aby se na to podívali. Mirek byl naprosto nepříčetný.

Řekl mi, že nikam nepojedu, že nemocnice jsou plné viru, a že nechce, abychom skončili takto brzy. Došel mi pro mraženou zeleninu, kterou dal do utěrky a vyměňoval mi pravidelně obklady. Ale ani druhý den bolest nepolevila a já ho žádala, abych mohla k lékaři.

Prožíváte podobné životní útrapy jako Tamara a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Zmrazil mě pohledem, a pak to řekl.

Podíval se na mě přísným pohledem, který přímo bodal u srdce, a řekl mi: „Nepojedeš vůbec nikam. To, že sis zranila nohu, je boží trest za tvou nepokoru! Určitě sis to zasloužila, tohle je boží trest.“ Zůstala jsem stát jako opařená. Vlastně ani nevím, jestli mě více bolela noha nebo u srdce. Bylo mi jasné, že jsem právě přišla o svého milovaného Mirka. Proměnil se v něco, s čím se dál nedalo žít.

Neříkám, že jsem svatá. Každý z nás dělá chyby. Ale právě to nás přece dělá lidmi. Neustále se ze svých chyb můžeme poučit. A dokonalí nejsme, o tom žádná. Ale rozhodně si nemyslím, že by někdo tak všeobjímající a milující, jako je Bůh, chtěl, abychom za chyby trpěli. S tím se naprosto neztotožňuji. Pro mě je Bůh láska a vidím to tak, že nás má rád takové, jací jsme. I s chybami.

Justýna (47): Po letech manželství se muž odstěhoval, takhle nám to ale vyhovuje mnohem víc.

Nohu jsem měla nateklou a srdce bolavé. Nakonec jsem nikam nejela, a Mirek se o mě vzorně staral. Celé dny jsem seděla a on vařil a kmital kolem mě. Stejně ale vím, že to dělal jen proto, abych nejela k lékaři a nepřinesla náhodou virus. Teď už vím, že až se situace trochu uklidní, budu si hledat nové bydlení. Vztah s Mirkem už mě prostě nenaplňuje.

Myslím si, že jeho víra není správná, a že i když se ohání Bohem, tak se Bůh od něj odvrací.

Autor: Katka Procházková
zavřít reklamu