Záležitost, která mě trápí, je tak trochu neuvěřitelná. I když? Docela často jsem slýchala příběhy o tzv. souhře náhod, kdy se nic netušící dívka po hlavě zamiluje do otce svého partnera, popřípadě nastávajícího manžela. Konec některých z příběhů představoval rozchod dvojice, v jiných se dali dohromady právě ona dívka a otec jejího, už bývalého milého. Já sama nad podobnými příběhy vždycky jen nechápavě kroutila hlavou. Nikdy by mě nenapadlo, že mi osud postaví do cesty obdobnou výzvu. Pouze v ženské variantě…
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Sen o spokojeném životě
Od dětství jsem, (alespoň tak o sobě smýšlím), spíše obyčejná holka. Jako malá jsem si hrála s panenkami, plastovými zvířátky a všelijakými figurkami, z nichž některé dodnes zdobí poličky mého pokoje doma u rodičů. Ve škole mi nedělalo problém švitořit s holkami, ale ani s kluky. Neučila jsem se špatně a občas jim posloužila i jako dobrá „zpovědní vrba“ nebo ještě lépe, „nápověda“, když se blížilo zkoušení u tabule. Nějaké spory mezi spolužáky, to byla pro můj tehdejší život věc neznámá. V klidu jsem vystudovala střední a posléze i vysokou školu, kde byla mým oborem literatura. Což mi připomíná, že jsem také docela dost četla. Romány nebo vztahové záležitosti mě ale nebavily, takže jsem raději dávala přednost dobrodružným, popřípadě rovnou fantastickým námětům. Možná proto, že svým způsobem dobrodružná povaha jsem. Nicméně, se stejným klidem, s jakým jsem dospívala, jsem si představovala i budoucí život. Mým krédem bylo, najít si toho pravého, chvíli čekat, a pokud si budeme vztahem jisti, vzít se a pořídit si třeba i děti. Zkrátka žádná velká neznámá.
Bisexualita je mou součástí
Nicméně, lhala bych, kdybych se profilovala za úplně obyčejnou. Jako u každého, existuje i u mne nějaké to skryté tajemství. Od puberty totiž vím, že se mi líbí i ženy, tedy, že jsem bisexuální. Mnozí vědci sice tvrdí, že bisexualita jako taková neexistuje, ale já si myslím, že ano. Minimálně proto, že odjakživa dobře rozumím svým citům. Citům, jinak pečlivě skrývaným. Žádné vážné zkušenosti se ženami jsem totiž nikdy neprožila, a i když jsem párkrát byla zakoukaná do nějaké pěkné herečky, šlo samozřejmě o „lásku“, která byla absolutně jednostranná, neboť ona hvězda ve skutečnosti ani netušila, že nějaká „Světlana z druhého konce světa“ žije. Co se týkalo dívek, šlo z mého okolí výhradně o kamarádky. Nikdy mě žádná z nich neoslovila víc, než jen jako osoba, o které jsem si řekla, že je buď více či méně sympatická. To je vše. Přesto jsem si svou bisexualitou jistá. Jde o jednu z mých součástí a nemyslím si, že je důvod, nějak více to řešit. Mimo to, na trvalý vztah se ženou jsem se necítila nikdy, takže můj rozum již dávno rozhodl. Popravdě, ani jsem nic řešit nemusela, protože mi docela brzy, již na vysoké, zkřížil cestu Láďa.
Jazykovědec Ladislav
Láďa byl můj, o dva roky starší kolega z fakulty. Jen se věnoval jazykovědnému oboru. Ale často jsme se vídali. Tak se stalo, že mě jednoho dne v jídelně i oslovil. Líbilo se mi, že je takový uhlazený. Chodil vždy elegantně oblékaný, nosil brýle, a jak byl vysoký, vynikal na něm obzvláště pěkně pánský oblek, který nosíval, když bylo „zkouškové“. Vlastně si myslím, že byl módou tak trochu „Hipster“. Rád kombinoval starý styl s moderním a naopak. Já byla zase docela hezká „klasická“ holka, jen s představivostí a dobrodružnou povahou na dívku tak atypickou, že by mi mnohdy nestačilo ani deset kluků. Zkrátka, bylo jasné, že z toho bude minimálně skvělé přátelství. Láďa byl navíc tomu ideálnímu „nositeli chromozomu XY“ z mých představ podobný.
Upřímně… Svou roli nakonec hrál i fakt, že můj nový objev měl status jedináčka z bohaté rodiny. Otec mu sice brzy zemřel, ale jeho matka zvládla s přehledem zabezpečit nejen jeho, ale i celý dvougenerační dům a jeho chod, ve kterém bydleli. Jak jsem se od něj doslechla později, měli i své služebnictvo. Ta představa se mi líbila, protože, kdo by dnes odolal bohatému a ještě k tomu inteligentnímu fajn klukovi? Já určitě ne. Mohlo ho sice napadnout, že ta láska nebude z mé strany úplně nezištná, ale protože jsme si i tak hodně rozuměli, nebyl zatím problém, cokoliv komukoliv vysvětlovat. Láďu jsem milovala především proto, že mi byl obzvlášť blízký. Shodovali jsme se totiž v názorech a byli v řadě věcí tak stejní, jako kdybychom byli sourozenci.
Dáma, která většinou vyhrává
Po nějaké době vzájemného vztahu se Láďa rozhodl, představit mě také doma své matce Amálii. Přiznám se, že jsem měla z tohoto okamžiku velký strach. Chodili jsme spolu totiž dost dlouho na to, abych od něj věděla, že jeho „mamá“ je sice velká dáma, ale také dáma, která dovede vždycky vyhrát, ať už jde o cokoliv. Pracuje jako vysoce postavená manažerka a tomu už odpovídá i její styl. Láďa vždycky říkával, že třeba nad značkovými kostýmky a šatičkami z jejího šatníku se mu vždy jen protáčejí panenky. Je sice muž, ale protože ho móda zajímá, dovede cítit její cenu. Logicky jsem se proto bála, že u tak náročné ženy nemám šanci a pro Amáliina syna nebudu samozřejmě nikdy dost dobrá partie. Vlastně jsem kvůli tomu považovala celý vztah za předem ztracený, i když… Nic jsem dopředu nevzdávala. Ten den seznámení stejně nadešel.
Čtenářky doporučují: Simona (33): Tchýně mě paradoxně svou láskou doslova ubíjí.
Vášeň si cestičku najde
Představovala jsem si ji coby starší ženu, ale překvapilo mě, že jí bylo jen necelých padesát let. Láďu totiž měla poměrně brzy, prý z „rozmaru osudu“ a od té doby se po smrti manžela už nikdy s nikým dohromady nedala. Byla jsem překvapena, jak dokonale vypadá, a ještě více mě zarazilo její vstřícné chování. Samozřejmě jsem si opakovala, „ano, jde jen o profesionální vystupování, v soukromí pak Láďovi řekne pravdu“, ale i tak se mi zdálo, že v jejích slovech a gestech je cosi srdečného, cosi zvláštního a hlubokého. Společně jsme všichni poobědvali a Amálie, která byla mj. také „vlastnicí“ hned několika vysokoškolských diplomů, mě provedla po jejich „skromném“ domku. Jenže, na místo toho, abych pozorovala služebnictvo, na které jsem se, nevím proč, tolik těšila, se mi pohled neodtrhl z Amálie. Byla tak… Tak úžasná, že mé obavy z přísné budoucí tchýně se rozplynuly. Pečlivě jsem studovala její krátké, ale gelové, tmavě červené nehty, výrazné šperky i asymetrické mikádo, které jí udržoval co chvíli nějaký kadeřník. Také bezchybnou postavu s krásným dekoltem… Vypadala totiž jako nějaká slavná celebrita. Přesně taková, jaké se mi kdysi líbily… Už první den nastal v mé hlavě zmatek, protože se najednou událo něco, co jsem dávno upozadila jako uzavřenou věc. Zakoukala jsem se. Do matky svého kluka! Jenže, co s tím? To opravdu nevím. Jak jsem řekla, scénáře, kdy dívka vezme svému klukovi otce, jsem vždy odmítala a najednou toto. Navíc nemohu ani omylem vědět, jak by reagovala, kdybych jí cokoliv v budoucnu naznačila. To, že žila roky sama, jen pro vlastní práci a Láďu, zhola nic nepovídá o tom, kým je. A pak je tu Láďa. Milý, úžasný Láďa, kterého vlastně od začátku beru spíše jako staršího bratra, než osudovou lásku, ale přesto mu nechci ublížit. Nechci sobě ublížit, nechci nikomu ublížit!
Vyčkávám proto pod tíhou tajemství dál. S Láďou zatím spolu jsme, ale z mé strany vztah po emocionální stránce silně skřípe. Snažím se vyhýbat jeho matce, což je obtížné, a pokouším se zapuzovat i veškeré myšlenky, které mám, protože po nějaké době jsem již definitivně pochopila, jak moc jsem se zamilovala. Jenže ne do „mamánka“ Ládi, ale úžasné Amálie, která vlastními silami a schopnostmi dovedla zabezpečit celou svou rodinu a ještě u toho tak dokonale vypadat.
