Je to už skoro třicet let, kdy mě jiná žena obvinila z pokusu o únos svého dítěte. V ten moment, kdy mě chytla policie, možná to tenkrát byla ještě veřejná bezpečnost, mi to moc zábavné nepřišlo.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Teď už se tomu směji a občas to vykládám známým jako zajímavou příhodu, na kterou nezapomenu do konce života.
Měla jsem velmi smolný den už od rána
Všechno to začalo jednoho letního rána. Už od probuzení se mi naprosto nic nedařilo a já neměla vůbec dobrou náladu. Polovinu noci jsem byla vzhůru, protože mému malému synovy akorát lezly zuby, a tak měl teplotu a pořád plakal. Vylila jsem celé mléko přímo na rohlíky a ukopla si palec u nohy o skříň. Naprostý den blbec. Byla jsem unavená a měla jsem pocit, že jsem na všechno naprosto sama.
Měla jsem špatnou náladu i kvůli hádce s manželem
Přemýšlela jsem pořád nad tím, jak jsme se včera s manželem pohádali. Podezřívala jsem ho, že si začal něco s naší sousedkou, a tak jsme na sebe jen křičeli, dokud nerezignoval. Oblékl se a odešel z domu s tím, že tuhle noc raději přespí u své mámy, než aby poslouchal jen moje blbé řeči. Nechala jsem ho jít. To byla také jedna z věcí, která mě na mém muži štvala. Pořád se držel máminy sukně, i když jsme už byli rok manželé.
Musela jsem do obchodu pro jídlo
Ale protože jsem rozlila to mléko a neměla jediný suchý rohlík, musela jsem se obléct, abych s malým šla do obchodu. V té době bylo zcela normální, že se nechávaly všechny kočárky venku před obchodním domem, a tak jsem tam i já postavila ten svůj. Můj syn byl naštěstí tak unavený z probdělé noci, že teď spokojeně spal a já mohla v klidu nakoupit. Až v obchodě mi došlo, že jsem s největší pravděpodobností nezavřela doma dveře a nechala v zámku klíče.
Musela jsem se urychleně vrátit domů
Nevím, co mě tak najednou osvítilo, že jsem si na to vzpomněla. Jen jsem věděla, že se musím rychle vrátit, aby se k nám domů nepodívala cizí nechtěná návštěva nebo nás nedej bože někdo vykradl. Nechala jsem stát nákup uprostřed ochodu a nervózně jsem vyběhla z obchodu. Popadla jsem kočár a spěšně vyrazila k domovu. Spíš to vypadalo, jako bych běžela. Nevzdálila jsem se však od obchodu ani pět set metrů, když nějaká žena začala hystericky křičet.
Policie se za mnou rozběhla, jako bych byla zlodějka
V ten moment projížděla kolem také policie. Okamžitě zastavili a začali zjišťovat, co se děje. Najednou žena ukázala na mě a všichni se rozběhli mým směrem. Já to však moc nevnímala, protože jsem spěchala domů. Naplno mi došlo, že běželi za mnou, až na mě policie začala křičet, ať okamžitě odstoupím od toho kočáru. Rozrušená žena na mě pokřikovala, že jsem zlodějka. Poodstoupila jsem a vůbec jsem se nedokázala zorientovat, co se děje.
Všichni jsme se na ulici překřikovali jeden přes druhého
Za to ta druhá madam ano. Přistoupila ke kočáru a začala nakukovat spokojeně dovnitř. Stále jsem nechápala, co se děje, ale policajti už si připravovali želízka, které mi chtěli nasadit. Já začala křičet, ať to nedělají, že tady mám dítě a nic jsem neudělala. Cizí žena křičela na mě, že to není moje dítě a policie chtěla vědět, či to miminko teda vlastně je. Obě jsme svorně prohlásily „To je moje dítě!“. Byl to neskutečný zmatek.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Světlana a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Trvalo mi ještě nějakou dobu, než mi všechno došlo
Ještě chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tenhle prcek opravdu není můj. Já jen jednoduše v nervech před obchodem popadla první kočár, který vypadal přesně tak, jak ten můj a utíkala jsem domů. Moje dítě však stále spokojeně spalo před obchodním domem. Bylo mi neskutečně trapně a vůbec jsem si nedokázala vysvětlit, jak jsem mohla odjet s cizím dítětem. Té druhé paní jsem se strašně omlouvala a hanba mě při tom fackovala.
Jana (38): Kamarádky mě vyhecovaly k experimentu, který mě navždy změnil.
Nakonec se z nás staly kamarádky a bavíme se spolu doteď. Na toto nedorozumění si občas vzpomeneme a od srdce se tomu zasmějeme. Jen si nedovedu představit, co by se dělo, kdybych s tím cizím dítětem dojela až domů.
