S mou přítelkyní jsme se nerozešli moc v dobrém, a já se tak z bytu vystěhoval jen s pár igelitkami. Útočiště jsem našel u rodičů, kteří mě vzali zpět do rodného domu. Já však za dobu, kdy jsem žil s Kristýnou, zapomněl, proč jsem se od nich tak rychle stěhoval. Není moc příjemné v mých letech hlásit, kam jdu.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
V zahraničí jsem se poznal s Kristýnou
Hned po studiích jsem šel zkusit štěstí do světa. Tam jsem se poznal s Kristýnou, začali jsme spolu chodit, a protože už nás život za hranicemi našeho státu nijak nenaplňoval a vydělali jsme si dost peněz, vrátili jsme se domů. Po dlouhých debatách jsme se dohodli, že budeme bydlet v rodném městě mé přítelkyně. Měla tam byt po babičce, a my se dohodli, že z něj uděláme náš nový domov.
Nastěhovali jsme se do bytu po její babičce
Byl jsem rád. Ušetřili jsme spoustu peněz za koupi bytu, a v tom, že je byt napsaný pouze na Kristýnu, jsem problém neviděl. Stejně jsme plánovali, že až se pořádně usadíme, tak se vezmeme. Všechny úspory, které jsme si v zahraničí vydělali, jsme dali do rekonstrukce našeho nového obydlí. Jenže člověk míní a život mění. Za hranicemi jsme vedli bezstarostný život a v podstatě se jen bavili. Doma to bylo jiné.
Neklapalo nám to a ona mě odmítla vyplatit z bytu
Po pár měsících se začaly projevovat naše rozdílné náhledy na život. Přišly první hádky a spory. Po dalších pár měsících jsme spolu nevydrželi ani v jedné místnosti, a nakonec jsme oba došli k závěru, že tenhle vztah nemá budoucnost. Řekl jsem, že se odstěhuju, ale po Kristýně jsem chtěl všechny peníze, které jsem do bytu investoval. To jsem se však hodně přepočítal. Řekla mi, že mi nic nedá. Mám to brát tak, že jsem tady bydlel taky a je to místo nájmu.
O všechno jsem přišel
Nevěřil jsem vlastním uším. Jenže právně jsem se neměl jak bránit. Byt byl napsaný na ni. Trvalý pobyt jsem měl stále hlášený u rodičů, protože mi to nepřišlo důležité si jej rychle měnit, a na účtech od nábytku nikde nebylo uvedeno mé jméno. A Kristýna se snížila dokonce k tomu, že na mě zavolala policii, aby mě z bytu vyvedla, protože nemám právo tam být. Ano, tak hloupý jsem ve svých letech byl, že jsem se ničím nepojistil.
Rodiče mi poskytli přístřeší
Naštěstí alespoň rodiče mě nenechali ve štychu. Sebral jsem jen své osobní věci a přestěhoval se zpět do mého rodného domu. Připadal jsem si ponížený a naprosto zrazený. Dopustil jsem něco, co se vůbec nemělo stát a musel jsem začít úplně od začátku a v podstatě bez ničeho. Ještě že alespoň můj starý pokoj zůstal nezměněn a já alespoň cítil teplo domova. Místo, kde to znám.
Rychle jsem si vzpomněl, proč jsem s rodiči nechtěl bydlet
Našel jsem si práci a pomalu jsem se oklepával z toho šoku a zase se začal zapojovat do společenského života. Brzo jsem si však vzpomněl, proč jsem tak rychle utíkal z rodinného domu. A začalo to znovu. Najednou máma potřebovala vědět o každém mém kroku. Musel jsem jí hlásit, s kým jdu ven a kdy se vrátím. Samozřejmě neopomněla dodat, že k nim domů se nechodí později, jak v deset.
Jako bych se vrátil do svých studentských let
Chápal jsem to, když jsem byl ještě na škole, ale v mých letech? Neuvěřitelné. Připadal jsem si jak malé děcko, které je nesvéprávné. Došlo mi, že tohle dlouho nevydržím. Máma mi dokonce byla schopná volat 5 minut po tom, co jsem nedorazil v čas, co jsem jí dopředu nahlásil. Bylo to ponižující. Je mi třicet pět, kromě dětského pokoje nemám nic, a rodiče ze mě opět udělali dítě.
Teď už jen čekám na to, abych si našetřil nějaké peníze, a okamžitě se stěhuju do vlastního. Tentokrát vše bude psané na mě a nenechám nikoho, aby mě opět dostal do tak špatné pozice.
