Mám sedmnáctiletého syna, který je nešťastný ve svém těle, a snaží se ze sebe udělat ženu. Dokonce vážně uvažuje o náročném procesu změny pohlaví – a já se s tím nějak nemohu vyrovnat.
Tento článek vychází z reálného příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Snažím se mu to všemožně rozmluvit, ale on mě vůbec neposlouchá, stojí si za svým, a já se obávám, že si za tím opravdu půjde. Nevím však, zda ho budu schopná přijmout stejně, když se změní v ženu.
To jsou dámské šaty, Pavlíku
Už od malička si můj syn hrál s barbínami, měl spoustu kamarádek, a když mu bylo devět let, přišla jsem z práce domů a našla ho ve své šatní skříni společně s jeho dvěma kamarádkami, jak mi prohrabávají šaty a oblékají se do nich. I můj malý Pavlík měl na sobě moje květinkové šaty a k tomu boty na podpatku. Snažila jsem se mu vysvětlit, že by se jako kluk do mých šatů oblékat neměl, ale stále jsem to brala spíše jako nevinnou formu dětské hry.
Jak ale léta plynula a Pavlík rostl, začala jsem si všímat, že se s ním skutečně něco děje. Nakonec jsme skončili až u dětské psycholožky, která všechno rozlouskla. Až jí se totiž Pavel dokázal svěřit s tím, že se trápí jako kluk a moc by se chtěl podobat holkám. Trvalo ale dlouho, než se otevřel a začal mluvit o svých pocitech. Teď, když už je téměř dospělý, vidím stále zřetelněji, jak moc se můj syn jako muž trápí. Skutečně uvažuje o změně pohlaví operativně a mně se při té představě svírá hrudník.
Spokojená žena radí: Moje dcera nechce po rozvodu ke svému otci, ale podle rozhodnutí soudu musí.
Asi to nezvládnu
Jako každá matka bych moc chtěla, aby se můj syn přestal trápit a více se usmíval. On si trvá na svém, nosí zženštilé oblečení, dokonce si koupil i dámské kalhotky. Doma v pokoji se zamyká, převléká do šatů, maluje se a nosí paruky, dokonce i trénuje hlas, aby zněl více jako ženský. Já tohle všechno hodně těžce nesu, nelíbí se mi to a bojím se, že ho nedokážu přijmout, až mi jednou přijde domů ukázat svou kompletní proměnu v ženu.
I já už jsem začala chodit i psycholožce, protože se potřebuji někomu vypovídat, zároveň očekávám nějakou radu. Moje doktorka si však myslí, že je mou povinností syna přijmout takového, jaký skutečně je. Co když to ale nedokážu?
Spokojená žena radí:
Paní doktorka má svým způsobem pravdu, údělem nás rodičů je i to, občas se umět vyrovnat se skutečnostmi, které se nám nelíbí, ale které stejně nemůžeme změnit. Dítě bychom měli vždy umět přijmout se vším, i když nás něco trápí, musíme umět pomoci spíše jemu, než sobě. Stručně řečeno – nezáleží na vašem názoru, váš potomek je důležitější, a jako matka jej jistě budete milovat, i když se změní jeho pohlaví.
Možná by ale mohlo pomoci se více sblížit se synem. Přestaňte nad jeho rozhodnutím tolik přemýšlet a nestyďte se jej zeptat na více podrobností. Mluvte o tom, jak se cítí, jaké to pro něj je, když se obleče a namaluje jako žena. Pokuste se to pochopit, a i když asi bude ze začátku tato konverzace nepříjemná, vydržte to. Najděte si cestu k synovi, i přestože s tím vším nesouhlasíte.
I když nebudete souhlasit i nadále, možná se vám dost uleví, když o tom budete vědět více. Časem se to všechno jistě srovná.
Prožíváte podobné životní útrapy a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Spokojená žena: Já nejsem vševědoucí, nejchytřejší, nejkrásnější ani nejznalejší, ale za přispění všech životních zkušeností svých i těch druhých se vás budu vždy co nejupřímněji snažit vést tou lepší cestou v životě. Nikdo není dokonalý, ale vzájemně si můžeme pomáhat se tak alespoň občas cítit. Každá žena touží po pochopení, protože se jí ho většinou tak málo v životě dostává. A kdo přece pochopí ženu lépe než žena?
