Soňa (25): I stěny mají uši, zvláště když za nimi někdo sedí! Občas je dobré ohlédnout se

Pracuji v call centru, kde to není žádný med. Nejhorší na celé práci je ale rozhodně naše vedoucí, která nám dává pořádně zabrat. Donáší na nás vedení, neustále nás sleduje a snaží se nás potopit. V týmu má své oblíbence a pak nás, kterým nemůže přijít ani na jméno. Občas si potřebujeme prostě ulevit.

To je zase den

Svou práci mám docela ráda, někdy je to ale hodně těžké, zvláště když se snažíme vyjít s vedoucí, která opravdu nestojí o to, dobře s námi vycházet, a naopak ji nejspíš těší být s námi na válečné stezce. Někdy jsou dny lepší a někdy horší, takhle to je ale asi v každém zaměstnání. V práci se musíme řídit přísnými pravidly, které určuje firma – když máme pauzu, potřebujeme si prostě někdy ulevit.

Jednou byl den ale horší než všechny předchozí. Lidé na lince byli nepříjemní, vedoucí neměla svůj den a čekal nás přesčas, protože měla přijet kontrola z hlavní pobočky. Bylo toho prostě moc, neměli jsme pořádně čas ani na jídlo.

Co si to na nás zase vymyslela?

Už jsme toho měly s kolegyní vážně dost, dostávaly jsme nadané už od rána, nic se nám evidentně nedařilo a propadaly jsme pomalu hluboké depresi. Šly jsme společně na toaletu, kde nikdo nebyl, seděly jsme každá ve své kabince a povídaly jsme si přes stěnu, protože jindy by na to nebyl čas. Začaly jsme si stěžovat a pomlouvaly jsme vedení, a hlavně naši přímou nadřízenou, která se prostě asi zbláznila. Mě ruply nervy a byla jsem docela hrubá, pak jsme vyšly z kabinek a šly k umyvadlu, ještě jsme si povídaly, když jsme uslyšely spláchnutí. No nebyly jsme na toaletě samy, jak jsme si zprvu myslely.

Kdo to asi byl?

Úplně jsme ztuhly, nevěděly jsme ale zatím, kdo tam byl. Mohla to být další kolegyně, ale také nemusela. No k naší smůle to samozřejmě byla naše vedoucí, která si na sebe vyslechla zajímavé věci. Když vyšla, snažila se zůstat nad věcí, ale nám bylo jasné, že nám to zcela jistě spočítá.

A tak se taky stalo – šlapala po nás ještě více, než předtím a srazila nám prémie. No do tří měsíců se ale na nás usmálo štěstí, když otěhotněla – a teď máme klid.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
zavřít reklamu