Změna rolí

Podstatné je přijmout stav věcí. Nikdo za nic nemůže a existenciální úzkosti jsou „normální“. A také strach. Slávek má před sebou těžký úkol. Právě on, který se vždy pyšnil reprezentativním životem, domem a rodinou jako ze škatulky, jako by to byla celé jeho zásluha, se teď bude muset vyrovnat se svými slabostmi. A bude si muset přiznat, jak málo vlastně snese. „Jednou Iva prohlásila: „Zítra večer tu nebudu, jdu do nemocnice na svépomocnou skupinu.“ Dříve se vždy zeptala, zda Slávek nemá něco důležitého, ale tentokrát ho pouze informovala.

Chodila na skupinu, nechala si pomáhat od ostatních, stejně postižených žen, a co víc, sama také pomáhala! Už jen tím, že zoufalství i naději pocítila na vlastní kůži. Slávek si všiml, že když Iva přijde zpátky domů, nepatrně se usmívá. Trochu ji snad záviděl, že ona je se svým vlastním bojem dál než on, že jí se podařilo některé věci přijmou.