Slávek (55) a Iva (48) Kolik toho vlastně člověk snese?

Slávek byl stavební inženýr a vždy silně lpěl na tradičních hodnotách. To se projevilo i v jeho životě – zastával funkce ve spolkovém a politickém životě, lpěl na tradicích i doma. Bylo pro něj samozřejmé, že manželka Iva zůstane doma a bude se starat o jejich syny.

Zažité konvence

Musela opustit zaměstnání, které ji bavilo, a tak když synové povyrostli, chtěla zpět do práce. Chtěla prokázat své schopnosti, nejen v roli matky, což je pochopitelné. Jenže pro Slávka bylo vše otázkou cti. A jeho jednou daná rozhodnutí se nikdy nemění. V jeho světě má největší hodnotu výdrž, pevnost, disciplína a skromnost. To jsou dobré vlastnosti, ale nesmějí se prosazovat „na sílu“, pokud jde vše dobře, je to dobré, ale sebemenší změně v životě se takový člověk není schopen přizpůsobit.

Anketa: Myslíte, že se Slávek ke své ženě choval správně?
Celkem hlasů: 151

Nemoc je jen pro slabé

Začalo to, jak to často bývá, rutinním vyšetřením. Iva se chtěla odpoledne se starším synem podívat po obchodech, ale z ordinace vyšla úplně bledá, neschopná mluvit. Verdikt zněl – rakovina. Naštěstí jí syn pomohl, jinak by snad omdlela. Dokonce i Slávek, pro kterého už slovo „nemoc“ rovnalo se selhání, pokoušel se s informací vyrovnat osvědčeným způsobem. Úzkosti „na sílu“ přebil. Prohlásil, že vše je věc vůle a že to nakonec nebude tak hrozné. Pak Ivu poplácal po zádech „Uvidíš, bude to zase dobré.“ V nitru však cítil ohromnou úzkost, kterou potlačoval, jak byl zvyklý. Jeho žena přece nemůže být vážně nemocná! To je nesmysl! Jak by potom mohlo všechno fungovat dál?

Co bude dál?

Doposud tu Iva byla pro rodinu, což Slávek považoval za samozřejmé. Ale každý, komu vážně onemocní někdo blízký, pozná, jak podstatně se změní život postiženého i celé rodiny. Iva zpočátku reagovala klidně, ale jakmile odezněl šok, ochromila ji strašlivá panika. Měla strach ze smrti a se svým strachem zůstala sama. Slávek konečně pochopil, jak moc svou ženu potřebuje. Ona je těžištěm jeho života, jen ona je tím motorem, který ho pohání a dává mu sílu.

Nenapadlo ho, že Iva také měla své potřeby. Dlouhá léta své potřeby potlačovala, aby mohla uspokojovat potřeby druhých. Nakonec se začala cítit nikoli jako člověk, ale jako kolečko v dobře fungujícím stroji.

Náhlé prozření

Náhle bylo všechno jinak. Pro oba bylo strašně těžké se s novým stavem věcí vyrovnat. Navíc Iva, jako důsledek chemoterapie, propadla těžkým depresím. Ale také se ukázala její „nová“ osobnost. S pocitem, že už stejně nemá co ztratit, začala svému muži odporovat, dávala najevo své názory, dokonce prohlásila, že nemá čas ani náladu večer u vína poslouchat jeho nářky či monology. Slávka ale udivila agresivita, která se u Ivy projevila.

Jistě, za ta léta podřizování se byla nastřádaná a konečně ji Iva mohla ventilovat. Slávek i Iva se snažili, každý sám, se nové situaci přizpůsobit a nějak se s ní vyrovnat. Iva Slávkovi naštvaně vyčítala „strašný egoismus“, za to, že ji dříve nepodpořil v její snaze o vlastní život a práci. Možná by se tak vnitřně neužírala. „Ale teď už je stejně pozdě.“, povzdechla si Iva. Tím vlastně Slávka označila za spolupachatele současného stavu.

Kde se stala změna?

„Vždyť jsi byla vždycky tak klidná a šťastná!“, namítl bezmocně. „Nebuď na mne pořád tak zlá. Já za tu nemoc přeci nemůžu!“, dodal smutně. Ivu ale nepříjemně překvapilo, jak málo klidu, velkorysosti a shovívavosti projevuje v nové situaci ten suverénní muž. Jako by snad nebyl schopen ničeho jiného, než oplakávat minulost. Iva si nebyla jistá, jestli nedělá totéž. Její ženství, důvěra v budoucnost i lidi byla otřesena, věděla, že vůči Slávkovi je mnohdy nespravedlivá, ale nemohla si pomoci.

Změna rolí

Podstatné je přijmout stav věcí. Nikdo za nic nemůže a existenciální úzkosti jsou „normální“. A také strach. Slávek má před sebou těžký úkol. Právě on, který se vždy pyšnil reprezentativním životem, domem a rodinou jako ze škatulky, jako by to byla celé jeho zásluha, se teď bude muset vyrovnat se svými slabostmi. A bude si muset přiznat, jak málo vlastně snese. „Jednou Iva prohlásila: „Zítra večer tu nebudu, jdu do nemocnice na svépomocnou skupinu.“ Dříve se vždy zeptala, zda Slávek nemá něco důležitého, ale tentokrát ho pouze informovala.

Chodila na skupinu, nechala si pomáhat od ostatních, stejně postižených žen, a co víc, sama také pomáhala! Už jen tím, že zoufalství i naději pocítila na vlastní kůži. Slávek si všiml, že když Iva přijde zpátky domů, nepatrně se usmívá. Trochu ji snad záviděl, že ona je se svým vlastním bojem dál než on, že jí se podařilo některé věci přijmou.

Těžko říci, zda se jejich vztah rozpadne či se díky těžké situaci sblíží víc, než tomu bylo doposud. Oba se musí změnit, musí přijmout svůj „osud“ takový, jaký je.

 

Autor: Michaela Richterová

Mohlo by Vás zajímat​

ZAVŘÍT