Studovala jsem zrovna druhým rokem obchodní akademii, když jsem se seznámila s Jakubem. On pracoval v rodinné firmě a byl ode mě o šest let starší – dokonalá partie. Není divu, že po něm pokukovaly všechny holky v okolí.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Jakub mi tu a tam napsal, pozval mě na kafe nebo na projížďku autem. Po našem prvním polibku jsem doufala, že je mezi námi něco víc.
Byla jsem jednou z mnoha holek, se kterými si zahrával
Jakub byl zvláštní. Někdy mi psal každý den mnoho zpráv a jindy se i týden neozval. Nevěděla jsem, co si mám o něm myslet. Kupodivu mě ale jeho chování ještě více přitahovalo. Jakub moc dobře věděl, kolika děvčatům se líbil, taky toho využíval, nebyla jsem jediná, koho pozval na rande. Jenže já místo toho, abych vzala rozum do hrsti a vykašlala se na něj, jsem mu neustále nadbíhala.
Jakub mě připravil o panenství
Jenže jeho nezájem mě ničil. Nespala jsem kvůli němu, nejedla – a snažila se vymyslet něco, aby se do mě zamiloval. Po nějakém čase se mi zase ozval a náš vztah nabral na síle. Byli jsme spolu každou volnou chvilku, vyzvedával mě ze školy, pomáhal mi s úkoly a dokonce jsme se spolu i poprvé vyspali. I pro mě to tenkrát bylo poprvé.
Prožila jsem s ním své první milování a on mě vyměnil za jinou
Asi týden po našem prvním společně stráveném večeru jsem Jakuba viděla, jak vyzvedl jednu holku od nás ze školy. Na zprávy mi neodepisoval, telefony mi nebral. Byla jsem vážně zoufalá. Profil té holky na Facebooku jsem sledovala každou chvilku, a když si svůj stav změnila na „zadaná“, věděla jsem, že můj vztah s Jakubem skončil. Připadala jsem si hrozně, právě jsem prožila „své poprvé“ s klukem, který mi není ani schopný říct, že si našel někoho druhého?
Rozhodla jsem se svůj život ukončit
Nechtělo se mi nic, neustále jsem brečela, naši se tenkrát rozváděli, takže jsem neměla nikoho, komu bych se svěřila. Nebavilo mě žít a tak jsem se rozhodla svůj život ukončit. Kousek od naší vesničky byl most, pod kterým jezdily vlaky. Pro mě to byla jasná volba. Abych si to nerozmyslela, vzala jsem si sebou láhev vína – tu jsem samozřejmě vypila a skočila. Pak už si nic nepamatuji.
Skočila jsem, ale pak probudit jsem se už neměla – ani to se mi nepovedlo
Vzbudila jsem se až v nemocnici. Byla jsem hrozně zmatená, vůbec jsem netušila, co se děje. Jakmile jsem na tom byla trochu lépe, mou nehodu mi lékaři a rodina vysvětlili. A vzpomínky se začaly vracet – já jsem se chtěla zabít, ale nepovedlo se mi to, přežila jsem. Trpěla jsem šílenými bolestmi, ale spodní část mého těla jsem necítila. Pak mi lékař oznámil, že jsem dopadla tak moc nešťastně, že mám poraněnou míchu. Dobrou zprávou bylo, že poranění je dočasné, ale nikdo neví, jak moc dočasné.
Utápěla jsem se v depresích
Nastal kolotoč rehabilitací a návštěv u psychiatra. Já se začala více uzavírat do sebe, nechtěla jsem s nikým mluvit, připadala jsem si tak moc neschopně, že jsem nedokázala ani se zabít. Místo toho jsem přežila a skončila na vozíčku. Díky mé hlouposti se ze mě stal invalida. Cítila jsem se tak bezmocně, bylo to šílené.
Uběhlo tolik času a já stále nechodila
Asi po roce pravidelných rehabilitací jsem svůj boj začala vzdávat. Měla jsem nějaké pokroky, ale malé. Já byla netrpělivá a chtěla všechno hned. Když jsem čekala na chodbě rehabilitačního centra, až přijdu na řadu, zakopl o můj vozík docela sympatický kluk. Zrovna si nesl kafe z automatu, které se všude vylilo. Ani nevím proč, ale tahle scénka mi přišla tak vtipná, že jsem se rozesmála na celé kolo.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Silvie a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
O svém pokusu o sebevraždu jsem mu řekla hned na prvním rande
S Tomášem jsme si vyměnili telefonní čísla. Byl vážně milý. Domluvili jsme se, že se potkáme u nás doma – od té nehody jsem se moc na veřejnosti ukazovat nechtěla. Mamka nám nachystala občerstvení a nechala nás samotné. Asi dvě hodiny jsme jenom klábosili, vyptával se na mé zranění a já mu na rovinu řekla, co se stalo. Myslela jsem, že ho to odradí, ale ne. Naopak, začal plánovat další dny, kdy jsme se měli potkat.
Půl roku na to jsem se sama zvedla a udělala první krok – malý, ale byl to krok. Pak už to šlo jako po másle. Docela mě baví sledovat mé pokroky, měsíce těžkého cvičení se konečně začaly vyplácet. S Tomášem jsme téměř každý den spolu, zamilovali jsme se do sebe. Nebýt jeho, tak asi v sobě nenajdu tolik energie.
Udělala jsem hloupost a velmi se za ni stydím. Nikdy nic nevypadá tak černě, jak se zdá a vím, že ať už se stane cokoliv, nikdy nic podobného nezopakuji. Život je dar a měl by se správně využít.
