Už jako malá holka jsem neměla ráda být středem pozornosti a nezměnilo se to ani nyní, kdy jsem už dospělá. S přítelem žiji spokojeným partnerským životem už pátým rokem a nic bych na něm neměnila. Přítel ale má o našem směrování asi jinou představu.
Na vztah nepotřebuji mít oddací list
S Markem jsme si sedli hned, jak jsme se seznámili. Bylo to na oslavě narozenin našeho společného kamaráda. Tenkrát jsme se viděli poprvé a hned mezi námi přeskočila jiskra, která nepřestávala doutnat ani po čase. Začali jsme spolu chodit a po necelém roce se sestěhovali. Od té doby žijeme společně. Neříkám, že neexistují třecí plochy.
Já třeba nemám ráda fotbal, zatímco Marek by se na něho chtěl dívat pořád. To se potom dohadujeme, co vlastně budeme v televizi sledovat. Ale nakonec se vždy nějak domluvíme. Už jsem si zvykla, že Marek ty ponožky do koše na prádlo nedá, ani kdybych mu to připomněla po stopadesáté. Nechává je ležet tam, kde je vysvlékne, a dál si jich nevšímá. Na druhou stranu ale umí uvařit výborný guláš a je na něho spolehnutí. Toho si hodně cením.
Markovi určitě nevyhovuje, že si občas chodím s kamarádkami sednout na kávu nebo skleničku vína, měl by mě nejraději pořád u sebe. Ale já potřebuji i čas jen pro sebe a nemít ho stále za zády. I když je Marek fajn chlap.
Představa svatebního veselí mě děsí
Říká se, že by se vztah měl časem posunout do nějaké jiné roviny. S Markem žijeme už pátým rokem a já mám pocit, že on pro mě chystá nějaké překvapení. Nedávno jsem ho přistihla, jak přeměřoval průměr jednoho z mých prstenů. Napadlo mě, že mě možná chce požádat o ruku a přitom doufám, že to nebude pravda.
Nejsem z těch žen, které sní o bílých svatebních šatech a závoji. Představa, že bych se měla do něčeho takové obléknout a producírovat se mezi spoustou lidí, mi nahání husí kůži. Necítím se příjemně, když na mě upírá zrak příliš mnoho lidí, a o svatbu z tohoto důvodu nestojím. Myslím, že by všechno mělo zůstat tak, jak to je nyní.
Nepřehlédněte: Tereza (34): Při věšení prádla jsem svému sousedovi věnovala malé překvapení. Alespoň se mu líbilo.
Žádost o ruku přece přišla
Když mě však Marek pozval na romantický wellness pobyt, tušila jsem, kolik uhodilo. A nemýlila jsem se. V restauraci mi u večeře slavnostně předal krásnou krabičku a v ní zlatý prsten. S pravým diamantem. Musel být hodně drahý a mně teď přijde, že odmítnout jeho žádost o ruku bude asi to nejhorší, co bych mohla udělat. Proč ale Markovi nestačí, že spolu žijeme v pohodě a že se máme rádi i bez toho pověstného papíru?
Ještě nevím, jak se rozhodnu. Markovi jsem odpověděla neurčitě, i když on to vzal, jako že souhlasím. Dokonce začal plánovat termín svatby. Prý by to mělo být nějaké významné datum. Děsím se toho, až se ode mě dozví pravdu. Jak to mám udělat?
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
