Už deset let pracuji v malém krámku se zdravou výživou. Na směně jsme vždy dvě prodavačky a jedna vedoucí – ta ale chodí jen ve všední dny na ranní směny. Místo vedoucí je u nás velmi žádané, má mnohem méně práce než řadová prodavačka, také lepší plat a více volna.

Když měla naše vedoucí odcházet do důchodu, brousily jsme si na její pozici zuby všechny. Majitel si ale vybral mou kolegyni a místo jí slíbil. Jenže nakonec to přehodnotil a jako vedoucí jmenoval mě. Nastalo peklo, protože Petra se s prohrou odmítala smířit.

Majitel našeho obchůdku slíbil místo vedoucí mé kolegyni Petře, protože byla služebně nejstarší. Jenže Petra je často na neschopence, moc se do práce nehrne a neustále chodí pozdě. Z těchto důvodů se nakonec náš šéf rozhodl jmenovat vedoucí obchodu mě. Já nejsem téměř nikdy doma, děti už mám velké, takže se pohlídají samy, když jsou nemocné, nikdy nechodím pozdě, práce mě baví a je na mě spoleh.

Všichni ostatní z našeho kolektivu s tím souhlasili, jenže Petra se s tím nedokázala smířit, už se viděla, jak bude bývat o víkendech doma a nebude muset chodit na odpolední směny – přepočítala se a šéf uznal, že místo si zasloužím já.