Všechny mé kamarádky mají už rodiny, partnery a především děti. Pracuji jako učitelka v mateřské škole a děti zkrátka zbožňuji. Vždycky jsem jich chtěla mít hodně a toužila jsem po velké rodině.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
První dítě jsem ideálně chtěla mít maximálně v pětadvaceti, abych se nestala starší matkou, což upřímně řečeno odsuzuji. Dnes vím, že své vysněné čtyři děti mít nikdy nebudu a děsím se toho, zda vůbec někdy nějaké přijdou. Sama už jsem více než pět let a pořád nemůžu najít lásku. Přiznám se, že z toho pomalu šílím.
Chlapi nerostou na stromech
Když tohle řeknu před svými přítelkyněmi, dočkám se jen stále toho stejného klišé. Říkají mi, že jsem pořád ještě mladá a mám čas, podle nich je normální zakládat rodinu až někdy po třicítce. Mě je ale třiatřicet let a podle plánu, který jsem měla, bych už teď měla očekávat svého posledního potomka. A já vždycky chtěla mít alespoň tři, ideálně čtyři děti.
Nemám ani jedno – kromě práce nemám nic a nikoho, rodiče mi zemřeli, sourozence nemám a společnost mi dělá jen má kočka a děti ve školce, ve které pracuji. Jsem ze svého života zoufalá, je mi z toho moc smutno, někdy mám doslova hysterické stavy a už nevím, kudy kam. Hlavně, když vidím kolem sebe mladé maminky, které doslova září štěstím. I moje kamarádky, které jsou stejně staré, mají všechny děti, jsou vdané nebo alespoň s přítelem žijí.
Nikdo z nich není sám a mě to ničí. Přitom nevím, co je na mě vlastně tak špatného. Myslím si, že jsem docela pohledná, starám se o sebe, udržuji se ve formě a povahově jsem hodná, obětavá a milá. Možná ale až moc – a nejspíš bude něco pravdy na tom, že chlap potřebuje vedle sebe nejen milou holku ale i takovou, ve které je kousek temperamentní potvory.
Nemám šťávu
Můj poslední přítel mě opustil před více než pěti lety, a to po pár měsících se slovy, že musí jít dál, protože já nemám šťávu a je se mnou nuda. Je pravda, že já jsem spíše tichý a domácí typ, mám nutkání pečovat o domácnost, vařit a o chlapa se starat. Na nějaké večírky a akce mě neužije, ale není to tak, že bych se neuměla vůbec usmát a byla úplně nudná patronka.
Jen chci hnízdit, zakořenit a zakládat rodinu, ale lásku se mi nedaří najít. Bojím se, že už to takhle zůstane navždy a z toho někdy nemůžu ani usnout. Moc jsem se na to upnula a myslím, že mi z toho pomalu začíná úplně přeskakovat. Více jak pět let jsem neměla sex, už ani nevím jaké to je, když mě muž obejme a sevře v náručí.
I když si dám s někým rande naslepo přes seznamku, dopadne to katastrofálně. Na mé inzeráty se snad hlásí jen samí podivíni a zvláštní typy mužů. Zkusila jsem snad už všechno, jen abych se s někým seznámila, ale nic mi nevychází. A to si nemyslím, že bych měla nějak přehnané nároky. To spíš naopak.
Přestat se snažit?
Myslím, že bych se měla přestat snažit lásku tak usilovně hledat, jenže si nemohu pomoct. Uvažuji dokonce o tom, že vyrazím do baru, někoho svedu, vyspím se s ním a budu doufat, že otěhotním. I když je to bláznivý plán, přemýšlím nad tím stále víc. Když budu mít miminko, nebudu tolik sama a snad se i vnitřně uklidním a přestanu chlapy shánět po seznamkách a v širokém okolí.
Vždycky jsem věřila, že na každého z nás čeká někde ten ideální protějšek, často se mi za to přátelé smáli, že jsem úplně naivní, ale já tomu vážně věřila. Pomalu ale cítím, že mi ujíždí vlak.
