Doba, ve které se nacházíme, je specifická ledasčím. Jeden z největších prostorů v ní však dostávají sociální sítě. Sféra, o které se nejen našim babičkám ale ani rodičům nikdy ani nesnilo, že vznikne. K milovníkům „sítí“ sice nepatřím, ale nechtěla bych vystupovat jako jejich nepřítel. Ono, když někdo něco hlasitě kritizuje, znamená to, že má obvykle sám s „kritizovaným“ cosi společného. Avšak, nezávidím lidem, kteří si přes sítě vydělávají peníze a nezávidím ani těm, kteří se takto proslavují. Jen nechápu, proč se všichni snaží prezentovat vesměs stejným či podobným způsobem.
Fotografování
Jako studentka na střední jsem ráda navštěvovala hodiny umělecké fotografie. Mým oborem bylo výtvarné umění, takže věci okolo fotografování představovaly docela běžnou součást výuky. Učili jsme se o historii fotografie, ale leckdy měli jedinečnou příležitost, „zafotit“ si i starodávným přístrojem. Pořizování snímků mě bavilo, obzvlášť s lidskými obličeji, protože portrét byla má „parketa“. Nápad, jak naaranžovat snímek se také vždycky nějaký našel, přičemž výsledek býval obvykle dobrý. Chvíli jsem proto vážně uvažovala, zda si nezvolit jako budoucí profesi právě fotografování.
Osud však rozhodl jinak a ze mne se po střední, vlivem okolností, stala docela obyčejná úřednice. Cit pro snímky mi však zůstal. Kdykoliv kdokoliv z mého okolí potřeboval snímek v dobách, kdy ještě nebyly chytré ani příliš obrazově kvalitní mobily, rád si vyhledal mou maličkost. A já fotila o příslovečných „sto šest“. Byl to můj velký koníček.
Sociální sítě jako šok
Čas mezitím plynul, a zatímco chytré mobilní telefony získávaly na závratné popularitě, ještě větší změna přišla s prvními sociálními sítěmi. Lidé se náhle houfně začali přesouvat z obyčejných webových foto-galerií na sítě, a já zjistila, že jsem paradoxně jediná, kdo si ještě nikde žádný profil nezaložil. „Pojď, je to skvělé. Jsou tam všichni. Přátelé, kolegové, dávní spolužáci a hlavně celebrity! No tak, nebuď hloupá. Ty a tvoje foto-umění si vlastní profil přímo zaslouží!“ Přesvědčovali kamarádi, ale mě se do nějakých „profilů“ nechtělo. Když mi totiž možnosti jedné ze sítí předvedla jednoho dne kamarádka Martina v praxi, vyděsila jsem se, co všechno je možné, a hlavně, kolik různých komentářů může jediná fotografie vyvolat. Jenže! Takové komentáře u snímku mohou být stejně tak pozitivní, jako negativní. A upřímně, rozebírat až takto veřejně některé věci se mi nelíbilo. Proč? Uvedu příklad: Jednou jsem třeba fotografovala kolegyni z práce, která potřebovala nějaký „kulturní“ snímek z domova, ale hrozně se před budoucím partnerem styděla, že bydlí „jen“ v paneláku. Měla pocit, že kvůli tomu neudělá správný dojem. A tak jsme vymyslely malou foto-lest, a obrázek „domova“ pořídily jinde. Podvůdek? Možná. Záměr ovšem vyšel, a sebevědomí kolegyňky šlo nahoru, třebaže realitu později prozradit stejně musela. Jenže, dovedete si představit, že by se podobný snímek umístil předem na sítě, kde by ho kromě cílené osoby, vidělo ještě „X“ dalších lidí, z nichž minimálně jeden by pak obrázek v komentářích „naboural“, že jde o fikci? Já ne. A co je nejdůležitější, z rande by možná nikdy nic nebylo.
Prezentace snímků na sítích mi tudíž k srdci nepřirostla, přičemž podobný pocit pokračoval i v dalších letech. Vlastní profil jsem roky neměla a neplánovala. Zlom v náhledu přišel až nedávno, kdy jsem zjistila, že už jsem opravdu jediná, kdo nemá vůbec žádný profil, a tudíž se rozhodla přidat k proudu. Ne však za účelem sebe-zviditelnění, jako spíše za možností snadnější komunikace s okolím. Dříve, když jste chtěli kupříkladu uspořádat třídní sraz po letech, býval doslova nadlidský úkol, sehnat na všechny známé telefony či emaily. Dnes moc shánět nemusíte. Jednoduše sednete na sítě a je hotovo. V tom doba pokročila příjemně.
Když je síť zlým pánem: Partneři a těhotné ženy
Profil na síti tedy udržuji z dorozumívacích důvodů a snímků na něj přidávám poskromnu. Přesto, když jej občas ze zvědavosti aktivuji, nemohu čím dál, tím více pochopit „svět“, do něhož se tam kde kdo stylizuje. Myslím, že každý člověk je originál a o tom by jeho příspěvky na profilu měly být. U sběratele ořezávátek bych čekala ořezávátka, u chovatele psů psy a u vášnivého čtenáře knihy. Jenže, místo toho na mne jednotlivé profily působí dost stejně. Ať se podívám na kohokoliv, snad každý chápe profil jako rodinné album. Neuběhne den, abych se nepřihlásila, a z ostatních příspěvků na mne nevypadlo, kdo je nově zadaný, kdo rozvedený, ženatý a která ex-spolužačka těhotná. V závěsu pak dominují příspěvky z dovolených, takže to pak vypadá, že kdekdo musí být někde na dovolené, mít děti a nějaký vztah. Jinak by ani nebyl?! Jenže originalita života každého zvlášť, se vytrácí. Vždyť žít přece neznamená jen rodinu a ježdění na dovolenou. Nebo snad ano?
Kromě toho si myslím, že sítě dovedou být za určitých okolností i velmi zlým pánem. Například mé dvě ex-spolužačky Zuzana a Jana si kvůli nim v reálném (hmotném) životě nemohou po deseti letech přijít na jméno. Nic si přitom neudělaly, ba co víc, roky se neviděly. Jenže: Když byla těhotná Jana a vystavila na sítě foto s bříškem, Zuzka ji „neolajkovala“. Takže: Když pak byla těhotná Zuzka, a vystavila foto s bříškem, schválně ji „neolajkovala“ Jana. Nato si pak holky veřejně vyměnily několik nelichotivých vět a od té doby jsou na sebe uražené. No nevím, ale pro můj rozum je to trochu kuriózní rozpad kamarádství.
Manžela vystavovat nebudu
Možná, že mé řádky působí jako ze „starého železa“. Tam ale nepatřím. Je mi pouhých třicet. Přesto však mám neodbytný pocit, že staré fotografie, pořizované fotoaparáty, z nichž se zveřejňovalo na web-galerie jen vybrané, měly více autentičnosti, než všechny ty momentky z mobilů, které navíc ještě podléhají nějaké, pro mne zvláštní módě. Partnery, rodiny a luxusní dovolené samozřejmě všem přátelům a ex-spolužákům přeji. Jen si nejsem jistá, že je úplně vhodné, svá „rodinná alba“ prezentovat takto veřejně – pořád dokola, a vlastně rok co rok stejně. Ale, kdo ví… Třeba se jednoho dne i já přidám a názor přehodnotím. Koneckonců, jsem duší fotografka, což nezmění ani věk. Jen prozatím dávám na svém profilu přednost snímkům uměleckým nebo takovým, které ilustrují mé koníčky. Myšlenku, že bych si na síť vystavila detailní snímek manžela, (to proto, aby měli všichni sledující důkaz, že jsem skutečně vdaná a nelžu jim), ovšem nemám.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
