Sabina (29): Kvůli zodpovědnosti jsem se rozhodla zůstat bezdětná

O dobrovolně bezdětných lidech se většinou říká, že za jejich rozhodnutím stojí sobectví či neschopnost mít děti rád. Pravdou je, že u části z nich tomu tak být může. Ovšem, stejně jako cokoliv jiného na světě, nelze ani problematiku chtěného či nechtěného rodičovství zjednodušovat. Já mám například děti odjakživa ráda a vlastního potomka bych skutečně chtěla. Na druhou stranu ale nejsem typ člověka, který by rád dával v sázku cizí osud, cizí život. Jsem vysoce zodpovědná a právě zodpovědnost mi založit rodinu nedovoluje…    

Rodičovství není „chřipka“ ani „med“

Možnost, která je živým bytostem dána, a sice mít potomstvo, mě odjakživa zajímala. Proto ihned, jak jsem začala pobírat více rozumu, bývalo mým častým tématem k přemýšlení právě budoucí rodičovství, lépe řečeno, pořizování si potomků. Pamatuji, že ještě v osmé třídě věřily některé mé spolužačky různým „babským“ povídačkám. Třeba, že zdraví a charakter potomka lze vlastní vůlí ovlivnit během těhotenství. To já už dávno tušila cosi o genetice a dědičných rysech. Oba rodiče totiž vystudovali přírodovědné obory, takže mě od malinka jednoduše odmítali „krmit“ všemi těmi příběhy o čápech, vránách a zázračných plodech lásky. Místo nich se mi postupně, (úměrně k věku), snažili vysvětlit, o čem vlastně takové rodičovství je. Jeho pozitiva i negativa, která od sebe nelze navzájem „odtrhnout“. Hodně jsem tudíž přemýšlela a přibližně okolo osmnáctin získala i jakýsi ucelený názor. Jednak že k rodičovství je zapotřebí milostný styk dvou lidí, tudíž k němu nelze přijít omylem. (Omylem nás může přepadnout leda tak chřipka) A pak, že přivést na svět dítě neznamená ani tolik radost, jako zodpovědnost. Zodpovědnost za život a osud druhého.  

Na hračky už jsi velký!  

Mít malé dítě (děti), být maminkou (rodič) není snadné, ale přesto jsem si jí být přála. Zajímalo mě především, jak by vypadaly děti s tím či oním partnerem. Jestli by byly podobné více mému vzhledu anebo snad jeho? Takže, přibližně v pětadvaceti, kdy jsem na vysoké dostudovala magisterský obor, jsem si tudíž řekla, že maminkou jednoho dne budu. Zvědavost převážila. Pokaždé, když jsem pak jen zahlédla venku kočárek, otočila jsem se. Když mé oko zaznamenalo na ulici či v obchodě „capající“ dítě, zbystřila jsem a sledovala všechny ty krásy rodičovství. Jenže jevy, které byly současně s tím nezřídka kdy k vidění, mě v zápětí spíše rozlaďovaly. Třeba chladný přístup některých rodičů ke slušným dětem, když jim v hračkářství odmítli koupit hračku anebo, když se jich dítě na něco s vážností ve tváři zeptalo, a oni buď vůbec nereagovali, nebo jen nabručeně odvětili: „Teď nemám čas, prosím tě, pojď už!“ či „Přestaň!“ Nevím, ale všechny tyhle fráze leckdy určitě na duši zabolely nejen ono dítko, ale rozhodně i mne, nezávislého pozorovatele. Vždyť pokud je potomek skutečně chtěný a milovaný, nemělo by pak být radostí každého rodiče svému dítěti rozšiřovat obzor, zvlášť, projeví-li samo zájem? A pak si myslím, že nepříliš efektivně působí z úst rodičů i všelijaké ty „magické věty“ typu: „Na hračky už jsi velký, to dávno není pro tebe. To nepotřebuješ. Na to nemáme.“ Chápu, že jde o hru, jak se „vyzout“ z placení určité částky za nepotřebnou věc či hračku, ale je opravdu dobré, dělat z dítěte předčasně velké? Brát mu fantazii, pokud hračka není opravdu drahá a dítko o ni slušně projeví zájem? To a ještě více otázek mě trápilo přesně v době, kdy v mateřství všechny mé vrstevnice z okolí, spatřovaly jen krásu nazdobeného kočárku na dokonalých fotografiích, a za horizont potomka jako malého miminka už nedohlédly. Anebo snad ani radši dohlédnout nechtěly? Nevím a nechci jim sahat do svědomí. U mne se však pevné rozhodnutí pro mateřství pod tíhou úvah stále více drolilo, komplikovalo, až nakonec přišel zlom naprosto zásadní.

Špatné geny

Věnovat se dítěti na maximum je základ, který může naštěstí každý rodič takřka na 100% ovlivnit. Jenže, kromě části výchovy, jsou zde i jiné, daleko vážnější okamžiky, kam patří především genetické dědictví, na které už ale, mám pocit, spousta lidí v nadšení z touhy po potomstvu, prostě a jednoduše zapomíná.  Vždyť „co na tom, že děda zemřel na rakovinu, i když žil celý život zdravě? To se nás netýká.“ Nebo: „Teta má příšerný nos. S takovým bych nevylezla ani na krok a nechala si ho raději předělat.“ To jsou typy vět, které leckdo zná anebo je dokonce sám z úst občas vypustí. Problém však je, že vzhled i zdravotní stav, jsou faktory geneticky vysoce přenosné. A tak jsem se nakonec začala ze všeho nejvíce zajímat právě o zdravotní stav. Nejen vlastní, svých rodičů, ale i nejbližších příbuzných v okolí. Jistota je jistota. Jenže výsledek bohužel nebyl vůbec příznivý. Snad právě naopak. V rodině totiž máme nejen četné onkologické nemoci, ale dokonce i takové anomálie, kdy se člověk narodil bez obočí, ve dvaceti přišel kompletně o zuby, či alopecii a obezitu u žen. Sečteno a podtrženo, veškeré genetické dědictví, které by mohlo přejít i na mé vlastní dítě (a to v libovolném počtu a kombinacích) se pro mne stalo natolik děsivé a závažné, že mé nitro, původně po roli maminky tolik toužící, někdy okolo osmadvaceti definitivně změnilo názor. „Nechci být matkou. Nemohu, protože nechci riskovat.“

Nejsem pesimista, jen realista Nic na světě by mě totiž nebolelo víc, než koukat na vlastní nešťastné dítě, jak se trápí v důsledku nějaké genetické nepříjemnosti. Možná jsem zbabělec a možná se leckdo bude s povytaženým obočím divit, proč vlastně tenhle příběh vyprávím. Nuže, proč? Protože ne všichni dobrovolně bezdětní lidé jsou sobci, kteří myslí pouze na sebe anebo nemají děti rádi. V mém případě je dobrovolná bezdětnost naopak výsledkem podrobného uvážení a mimořádné zodpovědnosti. Ano, patrně celý život budu litovat, že jsem se rozhodla být bezdětná, že jsem úplně sama. Avšak i to je pro mne (realistku nikoliv pesimistku) daleko menší bolest, než pouhá představa dítěte, které by mi třeba jednou dokonce i vyčítalo, že vůbec existuje… Podobně temný příběh, kdy syn vyčítal vlastním rodičům, že ho stvořili, jsem ostatně také v okolí zažila, a na rovinu říkám, rozhodně není o co stát. Tím samozřejmě nechci říci, že by si snad měl kdekdo rodičovskou roli raději odříkat. Myslím ale, že je důležité udržet si rozum v hrsti, a především, umět v této otázce hledět dál, než jen na obrázek krásného miminka v luxusním kočárku… Protože „to miminko“ brzy z plenek vyroste, a bude z něho podobný člověk, jako jsou jeho biologičtí rodiče, popřípadě příbuzní.   

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
zavřít reklamu