Sabina (25): Láska ke koním mého přítele zabila

Už od malička jsem milovala koně, ale mí rodiče mě tlačili do úplně jiných věcí. Moje máma je výtvarnice, a tak mě vždy vedla k umění. Mě více zajímaly zvířata a příroda, a tak jsem je alespoň malovala. Malování se věnuji dodnes a na jedné výstavě jsem poznala i svého přítele Bruna.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Skrze mé obrazy s koňmi jsme se sblížili, a nakonec spolu strávili krásné tři roky. Pohádka ale nedávno tragicky skončila.

Jsi úžasný, ale trošku fanatik, nemyslíš?

Chápu, jaké to je něco milovat a věnovat se tomu naplno, já to měla vždycky stejně, nikdy jsem nic nedělala napůl, i když mě mrzelo, že místo toho, abych běhala venku, sedím zavřená v ateliéru a maluji. Živí mě to, co mě baví a veškerá snaha a odříkání se mi vyplatily. I když mě k umění dovedla mamka a sama bych se asi nikdy za plátno se štětcem v ruce nepostavila, dnes vidím, že mám talent a ten bych promrhat neměla.

Bruna jsem poznala na své první oficiální výstavě, kterou mi domluvila maminka. Do té doby jsem své obrazy vystavovala vždy jen v rámci jejích výstav. Zaměřuji se na přírodu a zvířata, spojila jsem tak vlastně své dvě vášně v jedno. U mého obrazu s běžícím koněm jsem se srazila s moc pohledným a zajímavým klukem. Jmenoval se Bruno a byl to blázen do koní. Měl dokonce své dva koně ustájené na ranči, který byl jen nedaleko našeho města. Tam mě pozval i na první rande.

Ihned jsem poznala, že Bruno koňmi prostě žije. I když se živil jako programátor, veškerý svůj volný čas trávil u koní, investoval do nich nemalé peníze a staral se o ně jako o vlastní děti. Nikdy jsem nic takového neviděla, a to jsem myslela, že mě jen tak něco nepřekvapí. Líbilo se mi ale jeho odhodlání, imponovalo mi, že je takový, jaký je, zásadový, a přitom duší rozený dobrodruh.

Život u koní

Do Bruna jsem se bláznivě zamilovala a bylo mi s ním krásně. Jenže společný čas jsme netrávili nikde jinde než u koní. On nechtěl chodit nikam jinam a když neměl práci, byl na ranči. Buď na koni jezdil, nebo se o něj staral. Zpočátku jsem byla nadšená, ráda jsem se na koni projela a také mě bavilo se učit všechno to okolo. Jenže po čase se všechno člověku přejí.

Chtěla jsem od vztahu mnohem víc, chtěla jsem cestovat, chodit do kina, divadla nebo s přáteli na skleničku. Po nějakém čase jsem se už viděla i v roli maminky, jenže Bruno se nehnul od koní, a to mě znepokojovalo.

Mnohokrát jsem jej přemlouvala, abychom si někam vyšli, on mě však vždycky přemluvil, ať jedeme na ranč. I když náš vztah byl hodně o Brunově vášni, já jsem z toho také občas něco vytěžila. Hodně jsem toho na ranči namalovala a mé obrazy se líbily. Občas jsme si tam také užili neobvyklou noc ve stájích nebo mi Bruno přichystal romantickou noční vyjížďku s koupáním. Tyhle chvíle jsem si naplno užívala a také mi připomínaly, že Bruna miluji, že i když je jiný.

Prožíváte podobné životní útrapy jako Sabina a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].

Osudné odpoledne

Brunova vášeň se mu však stala osudnou. Vím, že se to mohlo stát kdykoliv a asi nezáleželo na tom, kolik času u koní trávil, ale i tak se dnes na koně nemohu ani podívat a tomu ranči se vyhýbám obloukem. Jednou odpoledne byl totiž Bruno s koňmi ve stáji a čistil jim kopyta. Jeden z koňů se zřejmě leknul a silně kopnul, trefil jej přímo do hlavy a Bruno omdlel. Podle lékařské zprávy pak kůň ještě zacouval a na hlavu mu stoupnul znovu před tím, než přijela záchranná služba. Bruno byl na místě mrtvý.

Zhroutil se mi svět, byl tak mladý a plný života. Dodnes se z toho nemohu vzpamatovat a myslím na něj každý den. Kdyby mě jen poslouchal a byl více semnou, možná se to stát nemuselo.

Autor: Katka Procházková
ZAVŘÍT