Před dvěma lety jsem žila šťastným životem, byla jsem pyšnou maminkou dvou malých dětí, Adélky a Honzíka. Měla jsem vše, co jsem kdy potřebovala, velký dům se zahradou, v kuchyni okno, kterým jsem pozorovala, jak si ti dva malí rošťáci hrají a skvělého manžela, kterého miluji snad ještě víc než na začátku. Ale taková idylka mi nevydržela moc dlouho.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Nic nenaznačovalo tomu, že se něco děje. Obě děti byly naprosto v pořádku. Až do doby, kdy se Adélce začala často spouštět krev z nosu. Nedávali jsme tomu moc pozornosti, pamatuji si, že jsem i já jako malá měla dny, kdy se mi tu a tam krev spustila.
Jenže postupně Adélka začala chřadnout. Tvořily se jí čím dál tmavší kruhy pod očima, nevysvětlitelné modřiny po celém těle, a i bříško bylo mnohem víc nafouklejší než kdy jindy. Proto jsem se rozhodla pro návštěvu u našeho pediatra.
Nastala řada vyšetření, jež vedla k hrůzné diagnóze
Lékař Adélku vyšetřil a bez jediného vysvětlení nás pozval na další ráno k odběru krevních testů. Řekl nám, že víc nám řekne, až budou výsledky hotové. Ani tehdy jsem se s tím hlavu nelámala, říkala jsem si, že má možná méně krevních destiček a bude potřebovat vitamíny a doplňky stravy.
O několik dnů později se mi na displeji telefonu zobrazilo číslo pediatra. Zůstala jsem jak zkoprnělá, už v telefonu naznačil, že s Adélkou není něco v pořádku, proto jsou nutná další vyšetření, avšak co nejdříve. Ještě téhož dne jsme vyrazili do ordinace a s žádankou jsme putovali do nemocnice.
Nedovedete si představit, jaký kolotoč nastal. Jedno vyšetření za druhým. Bolelo mě u srdce, když jsem viděla, jak Adélku vždy někam odváží, vždyť ještě pořádně neměla ani rozum, byly jí teprve dva roky. S konečnými výsledky přišla rána – Adélce lékaři zjistili velký nádor na mozku. Lékař nám oznámil, že je nádor velmi agresivní a forma rakoviny, kterou naše dcera trpí, se ve většině případů nepodařila vyléčit.
Chtěli jsme ji zachránit za každou cenu
Brečela jsem celé dny. Nevěděla jsem, jak se s novou informací poprat, nejhorší byla ta bezmoc, kdy jsem svému dítěti jako matka nemohla nijak pomoct. S manželem jsme se rozhodli, že to zkusíme a nevzdáme se. Brzy Adélka nastoupila na chemoterapii.
Nevím, jestli to bylo rozumné řešení, chemoterapie jí dala pořádně zabrat. Adélka jenom ležela a plakala. Byly dny, kdy celé prozvracela nebo pod sedativy prospala. Vůbec to nebyla ta veselá holčička, na jakou jsme byli zvyklí. Vlivem léčby se jí kůže začala sama od sebe pálit, na těle měla jedno bolestivé místo za druhým.
Po skončení léčby jsme se mohli vrátit domů. Čekali jsme, zda chemo zabrala. Adélce se pomalu vracela zase chuť zpátky do života. Zase jsem je mohla pozorovat oknem z kuchyně. Snažila jsem se si užívat každou chvilku a nemyslet na nic.
Výsledky tehdy bohužel nedopadly dobře. Byla nutná další chemoterapie, při které nás lékař upozornil, že léčba nemusí být vůbec účinná, protože místo toho, aby se nádor zmenšil a ztratil, rozšířil se mnohem dál. To byl náš konec.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Rozárie a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Nebyla šance, že by se uzdravila, proto jsme se rozhodli tak, aby netrpěla
Večer jsme si s manželem sedli a přemýšleli, zda Adélku necháme vystavit další léčbě. Objeli jsme několik klinik, jenž se tímto typem rakoviny zabývají, ale ani u jedné jsme nepochodili. Vždy jsme se dozvěděli, že z 99 % se Adélka neuzdraví.
Proto jsme se rozhodli, že Adélce dopřejeme krásný a klidný čas, který jí zbýval. Chtěli jsme, ať ho stráví mezi svými, doma – ne v nemocnici napojená na hadičky a přístroje. Babičky to pochopily, byly u nás téměř každý den.
Bohužel, Adélka zemřela necelé tři měsíce po našem rozhodnutí si ji nechat doma. Nemáme to zrovna lehké, kromě neskutečné bolesti ze ztráty dítěte se každý den musíme vypořádávat se spousty nenávistných pohledů od lidí z naší vesnice, kde nás za naše rozhodnutí odsuzují.
Já ale vím, že jsme udělali správnou věc, protože čas, který jsme spolu všichni prožili, je nezapomenutelný. Umírala v klidném prostředí, obklopena svými nejbližšími.
