Romana (50): Prošla jsem si peklem ze ztráty syna. Jaké je poselství jejího příběhu všem rodičům, kteří přišli o dítě?

Stejně jako se děti každý den rodí, bohužel také každodenně umírají. Je to strašná, ale poměrně častá životní tragédie. Neštěstí postihuje každého z nás, ale pokud je v podobě smrti dítěte, je to vůbec to nejhorší, co se může stát. Romana (50) a její příběh o ztrátě syna promlouvá ke všem stejně postiženým rodičům.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Život vzhůru nohama

„Můj život se změnil náhle, bez varování,“ začíná své vyprávění Romana, „můj krásný 16letý syn přišel ze školy domů a stěžoval si na bolesti hlavy a horečku. Doktor mu diagnostikoval chřipku. Ale nebyla to chřipka…“. Jednou v noci Romaně syn navždy odešel. Muselo to být strašné, najít ráno v posteli své dítě mrtvé! Nesprávná diagnóza byla ve skutečnosti rychlou a smrtící formou bakteriální meningitidy.

Doposud Romana vzpomíná na chvíle, kdy stále znovu a znovu přemýšlela o tom, jak může být ještě někdy v životě šťastná. Nebo aspoň spokojená. Pak jí jeden dobrý kamarád dal krásný blok se slovy: „To je tvůj nový deník. Piš. Napiš všechno!“ Pro Romanu to bylo zpočátku neuvěřitelně těžké. První prázdná stránka byla tak obtížná! Stále ji napadala jen ta jedna věta, pořád dokola. „Můj syn zemřel a můj život s ním. Už nikdy nebude stejný.“

Nejbližší a skvělý přítel. Deník

„Následující den už jsem napsala celý odstavec a každý další den jsem stále snadněji nacházela slova,“ vypráví Romana, „můj deník se stal mým nejlepším a nejbližším přítelem, byl pro mě bezpečným útočištěm, kde jsem mohla vylít celou studnu svého smutku a všechny slzy vyplakat na papír.“ Romana moc dobře věděla, že vše musí přetrpět a přežít. Měla ještě dvě děti, které byly živé! A ony potřebovaly celou matku, ne jenom přelud, který mechanicky plní své povinnosti. „Nechtěla jsem obětovat svou roli v jejich životě tím, že podlehnu paralyzujícímu smutku,“ říká Romana. A tak stále psala do svého deníku. Jak týdny ubíhaly, začala si číst zpětně své zápisky. A objevila něco skutečně pozoruhodného. Jak přežívala dny a týdny, zcela zřetelně se stávala silnější.

„Viděla jsem slova naděje, která mi osvětlovala tu těžkou cestu,“ popisuje Romana dál svou zkušenost, „deník není žádné magické tajemství. Jakmile zvládnete první stránku a začnete psát, začnete se také léčit.“ Romana přišla i na to, že nejde o délku času, který „zahojí všechny rány“, ale že skutečná léčba hluboké deprese po ztrátě pochází z aktivního pokračování v životě.

Ztráta dítěte mě naučila milovat a oceňovat každý den

Všichni rodiče se obávají nepředstavitelné ztráty, kterou smrt dítěte znamená. Emoční bolest je tak velká, že si ji nikdo nedokáže představit, pokud ji sám nezažije. „Nicméně postupem let, které následovaly po smrti mého syna, jsem nakonec objevila, bez ohledu na to, jak velká byla moje ztráta a jak hluboký byl můj zármutek, že tímhle svět nekončí,“ popisuje Romana dál.

„Je to už 10 let, co můj syn opustil tuto zemi a někdy mě mé slzy znovu překvapí,“ říká na závěr Romana, „uzdravení ale není o tom, že už nikdy nebudete cítit smutek. Znamená to, že budete mít vzpomínky, aniž by je provázelo intenzivní zoufalství.“ Jak se Romana postupně uzdravovala, naučila se milovat každý den, každou prožitou chvíli. Po těžkých letech měla konečně sílu také na to, aby začala sdílet svůj příběh v naději, že ujistí další zraněné rodiče, že život po ztrátě je stále ještě život.

A její poselství? „Ctěte své dítě tím, že se uzdravíte. Nechtělo by to jinak…!“

Autor: Michaela Richterová

Mohlo by Vás zajímat​

ZAVŘÍT