Měla jsem své první dítě v dost pozdním věku. Do té doby jsem zkrátka nemohla najít toho pravého partnera. S Pavlem jsem se seznámila přes internet, a hned jsme si padli do oka. Nebylo moc na co čekat, oba jsme chtěli dítě.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Těhotenství ale nebylo tak krásné, jak se všude říká. A tím to všechno začalo.
Děsivých devět měsíců
Všude se dočtete, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy. Nevím, kdo tyhle bláboly píše. Asi chlap. Protože již od prvních týdnů mi začalo být nevolno. Situace se rychle zhoršovala a zanedlouho jsem trpěla silnými nevolnostmi. Zvracela jsem klidně i dvacetkrát denně. A to naprosto všude. Stále jsem s sebou měla připravený sáček. Bylo to velmi ponižující. Při nákupu potravin se mi dokonce udělalo špatně tak rychle, že jsem nestihla ani sáček použít.
Bylo to hrozné období. Navíc jsem se bála, že silné bolesti při zvracení ublíží miminku. Gynekolog mi doporučoval kde co, ale nic nezabíralo. Stal se ze mě společensky vyloučený člověk. Celý den jsem zvracela a doufala, že to brzy přejde. Stále nic. Ještě v šestém měsíci, kdy se chodí na vyšetření cukrovky, jsem bohužel neudržela tu sladkou vodu, co tam musí všichni před očima sestry vypít. Prostě všechno špatně.
Porod byl komplikovaný
Ještě na porodním sále jsem zvracela. Byla jsem vyčerpaná náročným těhotenstvím a těšila jsem se, až bude miminko na světě a všechno se zlepší. Porod ale moc nepostupoval, a když se ani po 20 hodinách nic nedělo a situace se začala vyostřovat, rozhodli se pro akutní císařský řez. To už jsem byla naprosto bez sil.
Miminko se narodilo, když jsem byla v celkové anestezii, takže z jeho příchodu na svět nevím nic. Probudila jsem se na pokoji s hrozivou bolestí v podbřišku. Bylo mi řečeno, že to pár týdnů potrvá, než se dá břicho do pořádku. Pak mi přinesli Natálku. Byla nádherná. A taky uplakaná. Miminko bylo od prvního dne velmi plačtivé. Zatímco jiné matky už se o své dítě staraly v porodnici samy, já se nemohla ani pořádně po císaři pohnout.
Dokonce jsem mohla vstát až po jednom dni od operace. Dávali mi ji jen na kojení, a i to bylo bolestivé a nepříjemné. Dítě plakalo, a vlastně bylo potichoučku jen když se kojilo nebo usnulo vyčerpáním. Začalo mi docházet, že po těžkém těhotenství se zřejmě vysněného klidu nedočkám. Po pár dnech v porodnici, kdy jsem si mohla alespoň požádat sestry o pomoc s dítětem, následoval přesun domů.
Bezesné noci a zrada partnera
Se zašitým břichem jsem se vydala domů. Dítěti to všechno samozřejmě bylo jedno a křičelo i na cestě domů. Následovaly dny, které bych nejraději vymazala. Natálka usínala ve čtyři v noci! Přes den sice chvíli spala, v noci ale ne. Sotva jsem doma poklidila a navařila, dítě bylo vzhůru. Takže čas na spánek prostě nezbyl. Následoval den za dnem a já si začala uvědomovat, že to bez pomoci nezvládnu.
Požádala jsem partnera, aby si malou alespoň na chvíli v noci brával a kolébal ji, abych mohla aspoň chvíli spát. Řekl mi na to, že na rozdíl ode mě musí pracovat. Že jsem celý den doma a nedělám nic, tak ať si k ní vstávám. Vím, že ten nebohý tvor nemůže za to, že má obrácený režim a že ho bolí bříško. I přesto jsem ale byla se silami naprosto u konce. Po těžkém těhotenství a náročném porodu jsem se od narození Natálky ještě ani jeden den nevyspala. Po dvou měsících ze mě byla chodící troska.
Zhubla jsem tak, že mi všechno oblečení bylo velké, a nic mě v životě netěšilo. Už ani ty chvíle, kdy byla malá hodná, jsem si nedokázala užívat. Byly totiž vykoupené dlouhými hodinami dětského řevu. Ohlušoval. Vysával veškerou sílu. A ničil mou sebedůvěru. Myslela jsem si, že jsem ta nejhorší matka na světě. Partner mi začal předhazovat jiné matky a říkat, že mají klidné děti a jsou upravené. Na mě se prý nedá dívat. Začala jsem své dítě nenávidět, stejně tak svého partnera. Byla to boží muka.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Romana a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Nejdelší měsíce mého života
V takovém stavu jsem neměla žádnou chuť se s nikým potkávat. Kamarádky už měly děti velké, a mladší maminky, co jsem potkávala během procházek, měly děti spavé a hodné. Vypadaly, že si mateřství užívají. Já tedy rozhodně ne. Byly to nejdelší měsíce mého života. Usilovně jsem se snažila, ať tomu tvorovi přehodím režim. Ve dne jsem ji budila, v noci jsem se snažila svítit tlumeným světlem. Stejně se ty dny tak strašně splývají, že už ani nevím, kdy se to stalo.
Dětský pláč, samota, nulové soukromí, nulová podpora partnera. Prostě to na mě jeden den všechno dolehlo a pozorovala jsem sama sebe, jak si sedám ke kolíbce a pláču. Celý den jsem probrečela. Já, kterou v práci zdravotní sestry na JIP všichni obdivovali za to, jak je silná. Plakala jsem celý den, až do příchodu partnera. Ten si aspoň na chvíli dítě vzal a došlo mu, že opravdu jen celý den neležím. Jsem nevyspaná a unavená na kost.
Dnes je Natálce 11 měsíců a vše je jiné. S dobou, kdy se začala pohybovat, zmizel i ten děsivý pláč. Začala jsem se pomalu srovnávat a konečně jsem se vyspala. Vše najednou z černé barvy dostalo i jiný nádech. Konečně si malou užívám. Malou miluji nade vše na světě a doporučuji všem novopečeným maminkám, co to mají podobné, ať se nebojí a vyhledají péči psychologa nebo pečovatelky. Je to nadlidský úkol, když je miminko plačtivé.
Dodnes, když slyším z kočárku nějaké maminky řev malého miminka, se mi ježí vlasy na hlavě. Jsem ráda, že už to je za námi.
