Rozpad vztahu s přítelem nebo velikost prsou? Nadčasová témata, která řeší nejedna žena. Jmenuji se Romana, a kvůli drobným prsům trpěla má duše už od základky pocitem méněcennosti. Teprve v dospělosti jsem pochopila, že ženy, obzvlášť ty starší, jsou s drobným hrudníkem nejen zajímavé a přitažlivé, ale i krásné, a začala si vlastních proporcí vážit. Do života mi vstoupil nový partner Marek a já se cítila šťastná. Naneštěstí jen do chvíle, než přišla řeč na můj malý hrudník…
Romana a její „dálnice“
Jako dítě jsem ve škole zažívala krušné chvilky. Více, jak z poloviny, utvářely naší třídu holky, takže dohady, co je a není krásné nebo módní, zněly přestávkami dnes a denně. Na prvním stupni byl ještě klid. Druhý znamenal výrazný přelom. Dospívaly jsme. Už jako malá ve školce jsem si přála, aby mi jednoho dne narostla, pokud možno, velká prsa. Vnadné ženy mi přišly sympatické, a já se jim chtěla podobat. Jenže, jako na potvoru, ať jsem dělala v pubertě cokoliv, „prsa pořád nikde“. A bylo ještě hůř. Postupem času měly všechny holky ze třídy nejméně „dvojky“, zatímco já zůstala plochá, přičemž některým hruď dokonce „přerostla“ natolik, že vše raději skrývaly pod rozevlátými šaty nebo volnými tričky. To já řešila ve stejném stylu problém opačný. Nechtěla jsem, aby bylo přes šaty vidět, že žádná prsa nemám.
Přesto hra na schovávanou dlouho nevydržela, a už v osmé třídě se mé, stále ještě dětské proporce, staly třídní kuriozitou. Jak holky, tak kluci si občas tropili žerty a předhazovali mi všelijaká přirovnání. Třeba, že je má hruď plochá jako „dálnice“. Špatně to nemysleli, protože jsme jinak vedli dobré vztahy, jenže i tak podobné poznámky zabolí, nejvíce toho, koho se přímo týkají.
Panika nebo plastika?
Po devítce se naše cesty rozešly. Leccos se změnilo, jen ten hrudník ne. Když už mi táhlo na dvacet a prsa stále nikde, zmocnila se mě panika. „Co když je něco v nepořádku?“ Opakovala má mysl, zatímco rodiče ustavičně uklidňovali, že na pořádný hrudník mám ještě dost času. Znělo to sice fajn, ale já se i přesto rozhodla, začít šetřit a v brzké budoucnosti podstoupit plastickou operaci. Strávit zbytek života s hrudníkem, který je totálně beztvarý, nic mu nesedí a ani nesluší, se mi nechtělo. Přesto mírná změna k lepšímu přišla o dva roky později. Tehdy mi, z ničeho nic, narostly mé dosavadní „jedničky“, takže jsem už sehnala alespoň podprsenku. „Prasátko“ s úsporami na plastiku však existovalo dál.
Roky ubíhaly, a když už jsem byla skálopevně rozhodnutá, vybrat kliniku a přihlásit se na zákrok, zasáhla mě zvláštní věc. Na právnické fakultě, kde jsem čtvrtým rokem studovala, nastoupila nová docentka. Vyučovala historii práva. Ovšem ještě víc, než erudice, mě uzemnil její vzhled. Šlo o metr sedmdesát vysokou, štíhlou blondýnku, oblékanou zásadně do sukňového kostýmku, s různě zdobenými halenkami, popřípadě celými šaty. Nikdy nepřišla nenalíčená, bez vysokých jehlových lodiček nebo kvalitní dámské kabelky. Zírali jsme všichni, přičemž holky z ročníku fascinovalo především to, jakým způsobem chodila učesaná. Složité drdoly totiž působily, jako kdyby měla po ruce kadeřníka každý den. Její styl byl vlastně už od pohledu ztělesněním ženskosti a zralé elegance. Přesto mě na ní zaujalo ještě něco. Na rozdíl od všech zralých žen, kterých jsem si v minulosti povšimla, neměla tahle dáma na svou postavu takřka žádná prsa. V podstatě šlo přesně o ty „jedničky“, což působilo zvláštně. Nikoliv však v negativním slova smyslu. A tak, zatímco ročník studoval při jejích přednáškách dějiny práva, já úpěnlivě studovala ji a pečlivě při tom rozmýšlela, co a jak s úsporami v „prasátku“. Drobnému hrudníku jsem totiž začínala přicházet na chuť.
Ideál krásy
„Nepůjdu!“ Pohled na naši elegantní docentku mi otevřel oči a přinesl zásadní zjištění. Když je vám třináct, patnáct nebo dvacet a nemáte prsa, je to v určitém smyslu problém, protože působíte dětsky, po čemž žádná dívka v pubertě netouží. Podobné je to až do třicítky, protože i tam vás „jedničky“ stále ještě vrací k pocitu nedospělosti. Přesto, většině z nás prsa nakonec jednoho dne stejně dorostou. Často po porodu, nejvíce pak po menopauze. Leckteré ženě naroste hrudník dokonce takový, že je ze svých proporcí „na stará kolena“ nešťastná. A buďme upřímné. Jsou „čtyřky“ a víc, vůbec ještě ideální? Anebo svou nositelku spíše jen zdravotně zatěžují? Naopak vidět ženu, které je přes čtyřicet, a zdobí ji i přesto „jedničky“, (aniž by byla celkově doslova vyhublá), je krásné, protože drobné proporce ve vyšším věku omlazují. A to je i ona zásadní myšlenka, k níž jsem se potřebovala dobrat…
Rozhodnutí trvalo sice dlouho, ale nakonec jsem se přece jen naučila, mít své ženské přednosti ráda takové, jaké mi osud přidělil. Ušetřené peníze jsem využila na koupi lepších šatů, doplňků do bytu i na kadeřníka… Zkrátka na vše, co mi dělalo radost. Čas znovu ubíhal a do mého života vstoupil i nový zajímavý muž, vystudovaný architekt Marek. Spojovala nás záliba v krásných věcech a myslím, že ona příslovečná jiskra vášně přeskočila již na jedné z vernisáží jeho atelieru, kde jsme se náhodně střetli u rautového stolu. Začali se bavit, později navázali vztah a nakonec zauvažovali i o sestěhování. Marek mi neustále skládal komplimenty a tvrdil, že krásnější holku, než jsem já, nikdy nepoznal. Přesto, nic netrvá věčně.
Vyvolala jsem rozchod
Dlouho mi vydržela představa, že jde o „osudového muže“. Jen mi nebylo jasné, proč, kdykoliv jdeme ven, ulpívá jeho zrak na vnadných ženách. Vím, že muži rádi koukají, ale u něj mi podobný zájem připadal divný, třebaže jsem nic hlasitě nenamítala a dělala, jako že nic nevidím. Tak situace pokračovala, až jednoho dne přišel s myšlenkou, „co bych řekla, kdyby mi k narozeninám zaplatil zvětšení ňader, protože mám fakt malá.“ V té chvíli jsem myslela, že omdlím. Roky soubojů, mít vlastní tělo ráda a najednou tohle? Slušně jsem odmítla a vysvětlila důvody, proč. Jenže Marek si absolutně nedal říct. Stále do mě „hučel“ a když už slíbil, že mi dá s „umělými prsy“ pokoj, dozvěděla jsem se za pár dní zprávu, že je se mnou už počítáno u jeho kamaráda – plastického chirurga… V tu chvíli jsem se totálně vytočila a jednou pro vždy rozhodla, dát Markovi kopačky. Kluk, který s holkou chodí jen kvůli napěchovanému dekoltu, u mne totiž ztrácí veškerou úroveň…
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
