S manželem jsme svoji už třetím rokem. Když jsme se seznámili, zaujala mě na něm hlavně jeho odpovědnost a pracovitost. Choval se ke mně vždy zdvořile a ohleduplně, takže jsem záhy měla pocit, že jsem potkala pana Pravého.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
V té době jsme ještě každý bydlel u svých rodičů. Jeho bratři se oženili a opustili rodný dům. I když Jiří už tehdy velmi rodičům pomáhal, vždy si našel čas na mě. Chodili jsme spolu do kina, do divadla a jezdili na výlety. Ani nám příliš nevadilo, že já pocházím z města, a on z venkova.
Ve všem jsme si rozuměli
Po dvou letech od našeho seznámení jsme nabyli dojmu, že je právě ten vhodný čas začít plánovat svatbu. S Jiřím jsme si rozuměli snad ve všem. Když někdy nastal problém, dokázali jsme ho vyřešit vzájemným kompromisem. Hádky u nás opravdu nebyly na denním pořádku. Svatbu jsme měli velkolepou na nedalekém starobylém zámku s krásnou zahradou, kde jsem si připadala jako princezna. I na Jiřím bylo vidět, že je šťastný. Svatební den byl naším nezapomenutelným zážitkem.
Ještě před svatbou jsme pochopitelně probírali i naše budoucí společné bydlení. Navrhla jsem, že bychom mohli pro začátek žít v pronajatém bytě ve městě. Oba tam pracujeme, Jiřímu by odpadlo každodenní otravné dojíždění do práce, a já jsem navíc vyloženě městský člověk, který k životu ruch města potřebuje. Potřebuji mít vše na dosah, a to včetně obchodů i zábavy.
Jiří si vzal čas na rozmyšlenou, během kterého jsem byla jako na trní, jak se rozhodne. Nakonec přišel s tím, že tedy souhlasí, a že to vyzkoušíme.
Společný život po svatbě
Po svatbě jsme se nastěhovali do našeho prvního bytu a začali si ho postupně zařizovat. Oba jsme měli našetřené peníze, takže to nebyl vůbec žádný problém. Manželský život nám šel k duhu, žili jsme si spokojeně a téměř bez mráčku a hádek. Až na jednu věc. Jiří vyžadoval, abychom každý víkend jezdili k jeho rodičům pomáhat jim na zahradě. Stačilo, aby tchán zavolal, že je třeba porýt záhony nebo naštípat dříví, a Jiří ihned k nim jel pomoci.
Jak jsem říkala, je velmi pracovitý a rád rodičům vyhoví. Jezdila jsem s ním, až to nakonec dopadlo tak, že mi tchýně dala do ruky motyku, aby mohla celé sobotní odpoledne strávit pletím. Že by mě to nějak naplňovalo, to se říci nedá. Nicméně jsem si říkala, že to nebude napořád. A domácí ovoce a zelenina se nakonec také v domácnosti hodí.
Rizikové těhotenství
Od každotýdenní práce u Jiřího rodičů mě nakonec vysvobodilo rizikové těhotenství. Musela jsem se začít šetřit a fyzické práci se vyhýbat. Jiří jezdil k rodičům sám, a já zůstávala u nás v bytě a utěšovala jsem se, že s narozením dítěte se všechno změní, a že Jiří bude více času trávit se svojí novou rodinou.
Když se malý Vašíček narodil, bylo na Jiřím vidět, jak pyšným tátou je. Po příchodu z porodnice zůstal týden doma na otcovské dovolené, dokonce ani k rodičům nejel a pomáhal mi. Stejně tak tomu bylo i v šestinedělí. Konečně jsem byla dokonale šťastná, protože jsem měla manžela jen pro sebe i o víkendu. Chodili jsme na procházky a užívali si našeho malého pokladu. Vašíček prospíval a rostl opravdu málem jako z vody.
Rána z čistého nebe
Myslela jsem si, že to tak už zůstane a naše rodinné štěstí nic nepokazí. Když byly Vašíčkovi téměř dva měsíce, přišel Jiří s tím, že o víkendu pojedeme k rodičům na zahradu, protože bude podzim a je třeba zrýt záhony a připravit zahradu na zimu. Navíc Vašíčkovi jen prospěje, když bude na čerstvém venkovském vzduchu.
A kromě toho bychom možná mohli začít pomalu uvažovat nad tím, že bychom se do domu jeho rodičů nastěhovali natrvalo. Je tam volné celé jedno patro, které bychom si mohli opravit. Proč platit zbytečně drahý nájem, když bychom mohli bydlet téměř ve svém. A odpadlo by také dojíždění na zahradu, na které by nyní bylo možné dělat každý den po práci.
Nevím, jak se mám rozhodnout
Zůstala jsem jako opařená. S tím jsem opravdu nepočítala. Vím jen, že se pro venkov nehodím, a už jsem si zvykla být svou vlastní paní. O život pod jednou střechou s tchánem a tchýní opravdu nestojím. Nejsou to zlí lidé, ale vůbec neberou v úvahu, že se Jiří oženil a už má svoji vlastní rodinu. A Jiří jim nedokáže říci ne, protože je v péči o dům nechce nechat samotné. Má přitom ještě dva sourozence, ti však rodičům nepomáhají. Vše zůstalo na Jiřím.
Tuším, že když se přestěhujeme, bude náš život úplně jiný. A já nevím, jestli o to stojím cokoliv na něm měnit.
