Renata (58): Mám rakovinu v posledním stádiu a vím, že umírám. Nechci, aby mě rodina takto viděla, a tak jim lžu

Že mám rakovinu jsem se dozvěděla před půl rokem. Bylo mi řečeno, že jsem přišla pozdě a už se nedá nic dělat. Obtíže jsem sice pociťovala už delší dobu, lékařů se ale odjakživa bojím, a tak jsem to řešila jen bylinkami a snažila se všechno přetrpět.

To už ale později nebylo možné, a tak jsem k lékaři přece jen šla. Smířila jsem se s tím a vím, že umírám. Nechci ale trápit svou rodinu, a tak raději všechno zapírám. Ukryla jsem se ke kamarádce na chatu – tam hodlám v tichosti dožít. Všem jsem namluvila, že jedu k bratrovi na Slovensko na návštěvu.

Je nám to líto, ale umíráte

Mám rakovinu jater, která postupuje velmi rychle. Kdybych své obtíže řešila včas, možná jsem to ještě mohla zachránit, ale i tak věřím, že to dopadlo, jak mělo. Nikdy bych nedopustila, aby mě mé děti viděly v tomto stavu. Je ze mě troska a to, že umírám, je patrné na první pohled. Trápím se v bolestech, léky mé utrpení tlumí, ale konec už neoddálí nic. Samotnou léčbu jsem také odmítla, chci dožít důstojně – a ne v nemocnici.

Se syny a vnoučaty se vídám málo, všichni žijeme od sebe moc daleko, manžel mi zemřel před šesti lety, od té doby jsem sama. O mé rakovině ví jen kamarádka, která mi půjčila chatu, na které se teď ukrývám před světem.

Se vším smířená

I když mě moc mrzí, že už neuvidím svá vnoučata vyrůstat, že se nestihnu s nikým rozloučit, věřím, že to takhle má být. Jen se potřebuji někomu svěřit. Není snadné být na všechno sama, ale moje kamarádka mi pomáhá, jezdí za mnou a stará se o mě, jak nejlépe může. Ona chápe, že nechci, aby mě v tomto stavu viděli nejbližší.

Nepřehlédněte: Brigita (29): Dcera našla můj vibrátor a donesla ho ukázat spolužákům do školy. Učitelka mi to dala sežrat.

Těm jsem pověděla, že pojedu na delší dobu za svým bratrem na Slovensko. Ten o ničem samozřejmě neví, a jelikož se jako rodina vůbec nestýkáme, vím, že mou lež teď nemůže nikdo odhalit. Možná to ode mě není fér, každý den na ně myslím a je mi smutno.

Snad mi to potom odpustí a pochopí.

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Michaela Richterová
zavřít reklamu