Každá žena má jiný osud stejně tak, jako každý muž. Upřímně, když jsem si zde nedávno přečetla článek „Tomboy Dity“, která je lesbičkou, ale ráda by zkusila i vztah s mužem a nedaří se jí to, musela jsem jen zalitovat, jak povrchní mnozí pánové dovedou být. Můj příběh má totiž charakter opačný. Jsem šťastně zadaná Lipstick lesbička (tj. výrazně ženský typ), muže chci výhradně jako kamarády, a přece se nemohu zbavit jednoho trapasu za druhým. Obzvláště ve chvílích, kdy musím dokola vysvětlovat (nejen pánům), že na milostné vztahy s muži zkrátka nejsem…
Lipstick lesbička
Příběh, který zde nedávno vyprávěl o osudu „Tomboy Dity“, mě přivedl k zamyšlení. Nejspíš proto, že jsem jejím pravým opakem, přestože obě preferujeme ženy. Jenže. I v takovém případě mohou nastávat velké rozdíly a věřte, že není lesba jako lesba. Vhazovat nás tudíž do příslovečného „jednoho pytle“, představuje omyl. Zatímco Dita vypráví, že je její vzhled od přírody spíše klučicí, (což skutečně u některých dívek bývá a oblečení vinu nenese), můj je zase ryze ženský (tj. Lipstick lesbian). Naopak, vztah s mužem, ideálně za účelem založení rodiny, by si Dita na rozdíl ode mne dovedla představit, zatímco já ani ve snu. Pány, muže, kluky a gentlemany všeho druhu mám ráda, ale pouze jako přátelé, kamarády, kolegy, milé společníky. Jsem spokojeně zadaná a po milostných dobrodružstvích ani po zakládání rodiny s nimi netoužím. Přesto mám skoro denně nějakou „šílenou“ nabídku, jíž musím s nepříjemným pocitem odmítat. Dita, která by zájem o nějakého fajn chlapa měla, prý zase nemůže „zavadit“ o jiného muže, než o kamaráda nebo kolegu z práce. A tak se musím ptát: Kde je chyba? Bohužel, odpověď na vlastní otázku nejspíš znám…
Vzhled je všechno.
Naneštěstí…
Jak už jsem řekla, mužů si vážím, takže nechci nijak kriticky „šťouchat“ do jejich řad. Přesto musím říci, že jsem smutná z toho, jak moc dovedou být někteří z nich povrchní. Důvod, proč nemůže Dita, ale ani třeba jiná (ne do vzhledu modelky stylovaná), heterosexuální dívka nalézt vhodného muže pro vztah, je totiž absolutně banální a přece hýbe světem. Vzhled. Muži ho skutečně v řadě případů u žen upřednostňují, a abych pravdu řekla, je to fakt škoda. Sama jsem soustředěná na tzv. „pěkné ženy“, takže vím, o čem mluvím, přesto si ale myslím: „Všeho s mírou.“ Jenže někteří pánové onu míru zkrátka nevnímají. Tím přichází zmatek a nejistota. Obyčejné heterosexuální holky se pak zbytečně trápí, že jsou ošklivé a zůstanou „na ocet“, naopak vyumělkované manekýny mohou mezi nabídkami mužů „přehrabovat vidlemi“. Jenže. Kde je psáno, že právě tyto super krásné ženy jsou zárukou kvalitního vztahu a skutečné lásky? Vzhled je věc matoucí. Tudíž u lásky obzvlášť by neměl nikdy hrát hlavní roli. Můj názor… Nebo že bych snad měla sama zkušeností málo?
Terčem zájmu od mala
Nemyslím si, že bych byla odjakživa ideál krásy. Přesto jsem určitý půvab díky svým předkům podědila. Pěknou tvarovanou postavu, rovné zuby, pěkné blond vlasy. Zkrátka od dětství mi všichni opakovali, že jsem jak princezna a klukům se budu jednoho dne moc líbit. Jen už se tak trochu zapomnělo na skutečnost, jestli se ti kluci budou líbit i mně. Mé zkušenosti s kluky totiž byly úděsné již od školky. Už tam se do mě zakoukal jistý Honzík, který se stále pokoušel o nějaký bližší kontakt, a nedal mi pokoj ani tehdy, když jsem mu důrazně naznačila, že nemám o jeho „slintavé“ pusinkování a dost necitelné objímání zájem. Jistě, šlo o takové ty dětské lásky. Jenže Honzík se nevzdal. Po neohrabaných pusinkách pak přišly na řadu kousance do krku a vytrhávání vlasů, což už jsem neskousla a s brekem „žalovala“ paní učitelce. Výsledek? Moji i Honzovi rodiče byli pozváni do školky a vše nakonec skončilo vysvětlením, že jsem zkrátka moc pěkná holka a do budoucna budu muset se zájmem opačného pohlaví počítat. „No, děkuji pěkně…“ Honza pokoj sice dal, ale já se zrovna dobře necítila.
Nepřehlédněte: Tomboy Dita: Chtěla bych zkusit hetero vztah, ale žádný chlap o mě nestojí.
Na základce mě zase kluci pořád obtěžovali všelijakými všetečnými dotazy. O hodinách mi chodila tázavá psaníčka, zda už jsem do někoho zamilovaná a jestli vím, že mám fakt sexy nohy… Upřímně, příjemné to nebylo, ale snažila jsem se situaci zahrát tak, aby bylo na všechny strany dobře. Vždycky jsem něco odpověděla a snažila se konverzaci obrátit třeba k seriálům v televizi, sci-fi nebo animovaným akčním filmům, protože ve znalosti toho všeho jsem, na rozdíl od jiných holek, vynikala. Na chvíli to sice vydrželo, ale za nějakou chvíli jsem se s kluky musela dohodovat znovu. V devítce mě dokonce jeden spolužák začal nenávidět jen proto, že jsem mu řekla, že kluky vůbec neřeším.
Stále dokola
Ještě nepříjemnější byla situace na střední a na vysoké. Tam už jsem si plně uvědomila, že hezká holka sice jsem, ale nikoliv orientovaná na kluky. A začalo peklo. Holkám jsem vadila jako konkurence a kluci se předháněli, který mě pozve na rande. Když jsem ale pořád odmítala, začalo se řešit, proč. Holky mě pomlouvaly tak, až „padaly nástěnky ze zdí“ a kluci mi čas od času provedli za trest nějaký ten truc. Pár fajn kamarádků kluků jsem sice coby studentka našla, ale převaha zhrzených mladých „idolů“, kteří si zrovna na mně chtěli dokázat své mužství, vládla. Bylo mi to nepříjemné a chvíli jsem začala přemýšlet i o tom, že bych se jako lesbička začala více oblékat a profilovat. Proč? V mém případě jen proto, abych měla klid na studium i obyčejný všední život. Takže jsem zkrátila vlasy, pořídila si více kalhot a neutrálních mikin…
Čtěte také: Vilém (34): Jsem demisexuál a bojím se, že zůstanu navždy sám.
Přesto mé „mimikry“ moc nezabraly, protože má postava byla od přírody ryze ženská, stejně tak, jako obličejové rysy. Nicméně, vystudovala jsem a nastoupila do zaměstnání. Mezi dospělými už byly vztahy přece jen jiné a opět jsem potkala v různé věkové kategorii několik pánů, s nimiž jsem dodnes kamarádka. Přesto, zběsilé nadbíhání některých kolegů, a jejich následné ochladnutí na „bod mrazu“, když jsem jim slušně vysvětlila, kdo jsem a jaké zastávám postoje, příjemné rozhodně nebylo. Stejně tak nejsou a nebyly příjemné, například ani vzkazy úplně cizích uživatelů na sociálních sítích, kteří mi často píší jen proto, že jsem žena a líbím se jim z fotografie. Chtějí mě pozvat na rande. To si pak vždycky říkám: „Vždyť mě ani neznají. To jsou skutečně všichni muži tak povrchní?“ Ne, všichni ne. Ale ti, co jsou, si podle mě dost zahrávají. Vybírat si partnerky jen podle vzhledu se může škaredě vymstít. Vlastně vybírat si kohokoliv do vztahu jen podle vizáže se může vymstít, protože jen málokdo je skutečně takový, jak se skrze vzhled prezentuje.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
