Příběh tří žen: je to šílenství nebo nesmírná obětavost, když žena nosí cizí dítě?

O náhradním těhotenství se příliš nemluvilo. Ale vzhledem k tomu, že se Kim Kardashian a Kanye Westovi narodilo další dítě z náhradního mateřství, otázky kolem zástupného těhotenství se množí. Jaké to je, být náhradní matkou a nosit cizí dítě? Co ženu motivuje k tomu, aby něco takového udělala? Tři mladé ženy sdílí své příběhy a zkušenosti.

Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Adéla (26): Náhradní dítě porodila pro pár stejného pohlaví. Sama žádné vlastní děti nemá

„Pracuji jako chůva a dětská zdravotní sestra, a tak jsem přišla do kontaktu s mnoha rodinami, které se neúspěšně snažily stát se rodiči,“ říká Adéla, „prostě mi bylo jasné, že pro některé lidi není vůbec samozřejmé a snadné zplodit a donosit vlastní dítě.“ Už tehdy si Adéla říkala, že kdyby mohla pomoci, tak by to udělala, ale vůbec nevěděla, zda je něco takového jako náhradní mateřství legální nebo ne.

V České republice je otázka náhradního mateřství v občanském zákoníku zmíněna pouze okrajově. V zásadě tedy platí, že náhradní mateřství je proces, který u nás není zakázán, ale pro jeho výkon nejsou stanovena žádná specifická právní pravidla.

„Věděla jsem, že chci být náhradní matkou pro pár stejného pohlaví, tedy dvou mužů“ vypráví Adéla, „chtěla jsem pomoct dokázat, že i oni dokážou být fantastičtí rodiče.“ Pár, který si nakonec podle profilu vybrala, se jí zdál jako milí a milující lidé, a tak strávili tři měsíce vzájemným poznáváním a Ajdy se ve svém výběru jen utvrdila.

Budoucí rodiče se jí moc líbili. Udělala to, co se nazývá „hostitelská náhrada“, tedy proces, kdy je pomocí asistované reprodukce (IVF) připraveno embryo vytvořené z vajíčka dárce a spermatu jednoho otce, které se následně implantuje do dělohy náhradní matky. Dítě tak není ani částečně genetickým potomkem náhradní matky.

„Rozhodně bych ale uvažovala i o takzvané „přímé náhradě“, tedy použití svého vlastního vajíčka pro proces oplodnění,“ dodává Ajdy, „teď začínám dokonce spolupracovat s jedním takovým párem,“ dodává. Adéla se těhotenství nebála. Byla mladá a zdravá, ani lékaři nepředpokládali žádné problémy. „Neměla jsem žádnou zkušenost, ale říkala jsem si, že to nemůže být nic tak strašného, když to lidé dělají každý den,“ usmívá se Adéla.

„Měla jsem jen počáteční ranní nevolnosti, ty tedy byly dost hrozné, ale brzy to přešlo. Měli jsme štěstí a těhotenství proběhlo normálně a ve zdraví,“ popisuje Ajdy dál, „ke konci už jsem si přála, aby to skončilo, ale jakmile se dítě narodilo, byla jsem šťastná. A když jsem viděla štěstí tatínků, byla jsem si absolutně jistá, že to všechno stálo za to,“ usmívá se Adéla dál, „byli krásná rodina!“

„Dcerka Sofie je nyní téměř tříletá, a v prvním roce jsme se viděli asi jedenkrát za měsíc, tátové mi také pořád posílali fotky a zprávy o tom, jak holčička roste,“ říká Adéla na závěr, „bylo to tak milé!“ Sofie je si dobře vědoma toho, kdo jsem, a prý pro ni budu vždy její „bříško“. Myslím, že i ve svém věku už toho hodně chápe, její rodina je přeci jen velmi nestandardní,“ uzavírá Ajdy spokojeně.

Daniela (35): Maminka tří dívek. Náhradní dítě porodila jako v pořadí čtvrté

„Asi před 10 lety jsem sledovala v televizi několik dokumentů o náhradním mateřství,“ začíná vyprávět Daniela, „nápad se mi tehdy hrozně zalíbil a zůstal se mnou celou tu dobu,“ vzpomíná vesele. O několik let později, poté, co už měla dvě děti, provedla si něco jako průzkum a pečlivě rozmýšlela, že by se stala náhradní matkou. Pak se ale rozhodla, že chce ještě jedno vlastní dítě, a tak bylo potřeba nejprve „dokončit“ vlastní rodinu, než se pustí do něčeho dalšího.

Podle Daniely to má svou logiku, že náhradní maminka už má dost zkušeností s předchozími těhotenstvími. „Měla jsem 3 holčičky, a už žádnou touhu po dalších vlastních dětech,“ říká Dany, „tak jsem usoudila, že nastal ten pravý čas.“ Daniela se zamýšlí nad tím, jaký může být rozdíl mezi ní a náhradní maminkou, která svou vlastní rodinu nemá: „Každá žena musí zvážit, co by se stalo, kdyby byly ovlivněny její vlastní emoce a nedejbože její další plodnost.

„I to se totiž může stát. A pokud by to bylo před tím, než žena porodí své vlastní dítě? Je to těžká otázka plná dilemat.“ Nicméně Daniela ve chvíli, kdy nejmladší dcera začala chodit do školy a její pracovní i rodinný život spokojeně plynul, udělala konečně to, co pro ni tolik znamenalo a na co už tak dlouho pomýšlela.

„Podrobila jsem se screeningu a byla přijata jako náhradník,“ vysvětluje Daniela, „pak jsem prozkoumala seznam profilů párů, a během několika dní jsem začala komunikovat s   budoucími rodiči.“ A Dany pokračuje: „Měla jsem své zásady. Chtěla jsem pomoct lidem, kteří nežili ode mě příliš daleko, neměli žádné (ani nevlastní) děti, žili „normálním“ životem, oba rodiče byli zaměstnaní a jejich vztah byl spokojený a šťastný.“

„Chatování s potenciálními rodiči je něco jako návštěva seznamky. Chystáte se na rande „na slepo“ a často i přes písmena zafunguje chemie,“ směje se Dany. „Poprvé jsme se potkali v hospodě a bylo to moc fajn,“ pokračuje, „během několika příštích měsíců jsme se navzájem poznali, a jakmile jsme se dohodli na všech podrobnostech (včetně mého styku s dítětem), pokračovali jsme v akci.“

Daniela byla též „hostitelskou náhradou“ bez použití vlastních vajíček. Nedokázala si představit, že by po světě běhalo dítě, které je napůl biologicky její vlastní. Porod byl plný emocí, mnohem víc, než když šlo o moje vlastní děti,“ říká Dany s dojetím, „všichni slzeli, a to včetně personálu. Bylo to krásné a krásné bylo vidět i dítě, když se poprvé dotýkalo své matky. Vůbec mi nebylo líto, že dítě není moje!“

„Měla jsem pocit, že tolik lásky jsem snad nikdy nezažila ani neviděla. Roztomilé bylo, že tentokrát jsem poprvé porodila chlapce,“ říká se smíchem. „Nikdy jsem neměla pocit, že o něco přicházím, naopak! Láska rodičů, kteří už asi ani nedoufali, že by mohli mít dítě, byla tak strašně naplňující, úplně mě to pohltilo. Měla jsem pocit, že jsem právě udělala tu nejvíc smysluplnou věc ve svém životě,“ říká Daniela na závěr, „bylo to krásné!“

Barbora (33): Nyní je těhotná s dvojčaty pro pár stejného pohlaví. Vlastní děti nemá

Bára vypráví: „Nebylo to, jako že bych náhle měla osvícený nápad o náhradním mateřství nebo že jsem si potřebovala kompenzovat nějaká citová zranění.“ „Rozhodla jsem se spolu se svým manželem. Já žádné vlastní děti nemám, mám ale dvě nevlastní a řekla bych, že mi to stačí,“ trochu unaveně se Bára usmívá. „Vlastně jsem si možná něco přeci jen „léčila“, chtěla jsem zažít těhotenství,“ přiznává, „a pokud to znamená, že někomu mohu pomoci… nemám co řešit.“

Barbora si o sobě myslí, že sama žádné mateřské instinkty nemá. A bez podpory manžela by nic takového neudělala. Jemu se myšlenka náhradního těhotenství hrozně líbila, má kamaráda, jehož rodině jiná žena pomohla právě tímto způsobem, a od té doby na myšlenku náhradního mateřství nedá dopustit.

„V současné době jsem těhotná s dvojčaty pro pár stejného pohlaví. Jsou to milí kluci a budou z nich fantastičtí rodiče!“ říká ke konci vyprávění Bára, „jsme s nimi skuteční přátelé, vycházíme spolu tak dobře, že bychom se kamarádili asi i tehdy, kdyby do toho nebylo zapojeno dítě. Vlastně dvě,“ směje se Bára.

Barbora si prožila zkušenost, jaké to je, být těhotná, ale je ráda, že po porodu se může vrátit domů a odpočinout si. Nechybí jí ten kolotoč, který kolem novorozených dvojčátek nastane! A těší se na budoucnost. Už brzy bude držet a mazlit dvojčata jako jejich teta. A s manželem budou sledovat, jak se jejich přátelé stanou skutečnou rodinou, a oni budou vždy součástí jejich radosti.

Na konci toho všeho, na konci všech příběhů, je pocit něčeho mimořádného, smysluplného a plného radosti a štěstí, kterou mohou náhradní maminky sdílet spolu s novými rodinami!

Autor: Katka Procházková
zavřít reklamu