Petra (66): Dcera v životě neřekla sprosté slovo. Je to vůbec možné?

Nadávání patří k životu a občas jej využijeme každý. To Markétka byla odjakživa trochu jiná. Už jako miminko představovala prototyp klidného a pohodového dítěte, v některých případech snad až moc. Nic ji nedokázalo rozhodit, zásadně neplakala, vztek neznala, a když něco chtěla, uměla se domluvit. Nad jejím výrazně způsobným chováním se pozastavovali nejen učitelé, ale i sousedé a přátelé. Obzvlášť, když stejně jako já zjistili, že Markétka snad nikdy v životě nepoužila sprosté slovo.  

Sprosté slovo není zaklínadlo

Dnes je Markétě přes dvacet, studuje, a s lidmi je v kontaktu (telefonickém či písemném) každý den. Dost často se stane, že ji někdo vytočí, ale zajímavé je, že „odveta“ nenásleduje žádná. Nanejvýš tak zavěšený telefon, popřípadě stručný email s vysvětlením. Jiný by nadával, až by se hory zelenaly, obzvlášť po ukončení hovoru, ale Markétu nechává jakékoliv rozčilování chladnou. Z legrace jsem se jí jednou ptala, zda si také občas nepotřebuje nějakým „peprným“ slovíčkem ulevit, ale ona mi se smíchem odpověděla, že nejvíce si uleví, když je vzniklý problém vyřešen. „Mami, prosím tě, sprostá slova nejsou čarovné zaklínadlo. Ty si vážně myslíš, že když rozbiju skleničku a následně vše pošlu „kamsi“, tak tím ty střepy všemocně začaruji a ony se samy slepí?“ Odpověděla, a musím přiznat, že mě její logika usadila. Vždyť má pravdu…

Tiché dítě   

Leckdo by řekl, že Markétčin přístup k životu je jen dokonalá sebekontrola na veřejnosti. Jenže není. Znám svou dceru a navíc s ní více, než dvacet let s mužem v jednom domě bydlíme. Už od malinkého miminka byla tiché dítě. Zatímco jiné děti, když měly hlad, běžně brečely, až křičely, Markétka jen smutně vzlykala. To samé platilo i později, když občas spadla z kola nebo bruslí a poranila se. Plakala, to ano, ale nikdy hlasitě nekřičela, nevztekala se… Zkrátka byla pravý opak všech těch dětí, které umí kvůli odepřené hračce v obchodě, spustit „orchestr“ takový, že jsou pak slyšet až na ulici.     

Markéta věděla, že v životě platí „něco za něco“ a tak s námi vyjednávala. Pokud neuspěla, nevztekala se a spíše vymýšlela, jak věci zařídit jinak. Přesto nepatřila k introvertním typům. Už ve školce ráda zpívala, recitovala a komunikace s dětmi ani dospělými jí problém nedělala.

Puberta „ne-puberta“

S manželem jsme tudíž očekávali, co se bude dít, až přijde pubertální věk. K velkému překvapení se ale nic zvláštního nedělo. Markétka vyrostla, proměnila se v pohlednou ženu a její chování bylo doplněno pouze navyšováním znalostí a zkušeností, které v životě získávala. Když jsem pak omylem před školou zaslechla slovník jejích stejně starých spolužáků, šel mi s hrůzou mráz po zádech. „Takhle by se nebavili snad ani přísloveční dlaždiči.“ Prolétlo mi hlavou. Jenže být sprostý, bylo a je mezi mladými moderní. S napětím jsme tudíž čekali dál, s čím nás Markéta jednoho dne překvapí. Šok nastal. Nicméně opačného rázu. Markéta se totiž i nadále chovala, jako kdyby sprostá slova neznala. Dokonce, když někoho ze třídy citovala, nikdy v plném znění se sprostými slovy. Tvrdila, že sprostá slova jsou proti jejímu myšlení a nemíní je opakovat. Když se jí rozsypala kosmetická taštička na zem a do koberce vypadl veškerý pudr, beze slova vše zvedla, koberec vyčistila a vrátila na místo. „Úspěch byl“, když řekla alespoň: „Ale ne!“

Ve srovnání s ní jsem byla i já za „sprosťáka“, protože mi občas nějaké to slovo uniklo. A pokaždé, když se tak stalo, vrhla na mne Markéta opovrhující pohled.

Sprosté lidi vypíná

Tak ubíhal čas a z Markéty se mezi tím stal malý učitel. Každého, kdo se ohnal nepatřičným slovem, v klidu opravila a požádala, aby se uklidnil. Pokud ne, zavěsila klidně telefon. „Jestliže vám nestojím za to, abyste se bavil slušně, pak prosím zavolejte, až vám za to budu stát.“ Zaslechla jsem nedávno z jejího rozhovoru s kýmsi, snad z fakulty, kde studuje. Nemá ráda vulgarity a nerozlišuje, jestli padají na její adresu anebo na adresu někoho jiného. Podobně kroutí hlavou i nad hlasitě nadávajícími lidmi. Jednou se takto pozastavila nad prodavačkou, které v drogérii nešla dát mýdla do regálu a pořád padala. Slovník, který paní posléze na „nebohá mýdla“ hlasitě spustila, stál za to. Jak regál, tak i mýdla byla tvrdě poslána „někam“ a celé to bylo na „něco“. Opodál stojící Markéta se situaci kupodivu od srdce zasmála, přesto raději šla o regál dál. „Nemám ráda napjatou atmosféru a vzteklí lidé mi vadí.“ Utrousila.  

„To se vážně nikdy nerozčílíš?“ Ptala jsem se jí nedávno a dostala znovu silnou odpověď: „Ano, ale pochop už, že sprostá slova nic neřeší. Věci neopravíš a lidské chování nevylepšíš. Veškerou energii vzteku je lepší dát do nápravy, než nad vzniklým problémem jako šílenec smyslu zbavený, nadávat na celé kolo.“ Odpověděla a já se zamyslela. I tak si občas dovolím v soukromí zanadávat, protože to už jinak neumím. Došlo mi ale, že je má dcera možná obrovská kuriozita, protože jsem ji skutečně nikdy neslyšela vyřknout, byť jediné sprosté slovo, což je v dnešní době zázrak. No ne?

Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.

Autor: Lenka Svobodová
ZAVŘÍT