Žijeme v době, kdy výjimečnost je vítaná. Jen si nejsem jista, jestli úplně vždycky a úplně ve všem. S manželem jsme spolu dvacet roků. Spojuje nás profese i koníčky a perfektně si rozumíme. Jen těch všudypřítomných komentářů na náš výškový rozdíl je snad až moc.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Když manželství funguje
S Karlem jsme se poznali před více, jak dvaceti roky a šlo o naprostou náhodu. Oba máme rádi knihy a tak pro nás bývalo přirozené, nechybět na křtu jediné knižní novinky. Upřímně, dříve bylo akcí o dost méně, než dnes a tak se nechalo leccos v klidu stihnout. Určitě mě nenapadlo, že den křtění knihy o nových typech rostlin, bude dnem, který mi do života přivede manžela. Doslova jsme se srazili v prodejně knih. Já, 175 cm vysoká, jsem sice byla o hlavu vyšší než on, ale cosi nedovolilo, aby se naše cesty ihned po „srážce“ rozešly. Ještě ten den jsme se v budově potkali ve výtahu a oba naše setkání považovali na pobídku, zajít někam na dobrou kávu. Nad příjemnou vůní cappuccina jsme si pak vyměnili informace o tom, jak jsme oba svobodní, nezadaní a jak nám v životě vlastně nezůstala jiná radost, než knihy. Menší šok nastal, když mi Karel svěřil, že pracuje jako botanik. Já byla botanička. Tenkrát jsme se dost nasmáli a dodnes věřím, že právě botanika byla tím magickým zaklínadlem, které nás dalo dohromady. Vyměnili jsme si totiž kontakty, domluvili se na pracovním setkání a od práce byl k lásce už jen nepatrný krůček.
Zamilovali jsme se a naše „vědecká láska“ byla brzy zpečetěna nejen rostlinami a květenou, ale i příjemnou svatbou, na které, jak jinak, nechyběla celá plejáda úžasných květin. O pugétu pro nevěstu nemluvě…
Trpaslík a žirafa
Moji i Karlovi kolegové nás více-méně přijímali takové, jací jsme byli. Až do jednoho konkrétního osudového okamžiku nebylo člověka, který by nás, respektive náš výškový rozdíl nahlas nějak řešil. Ten přišel na jedné vědecké konferenci, kde jsme měli s manželem oba tematický příspěvek. Karel zrovna vyprávěl o vlastnostech exotických květin, když v tom se z davu posluchačů ozvalo divné zabrblání: „By mě teda fakt zajímalo, jestli té své žirafě také někdy nosí exotické květiny…“ Všichni se otáčeli, ale nikdo nic neříkal. Karel bez změny nálady či jakéhokoliv komentáře, pokračoval. Jenže po chvíli se anonymní vtipálek ozval znovu: „Žirafa, to je přece krásné exotické zvíře. Ale tuzemský trpaslík? Ten na ní nemá. Ne, nemá, protože ten na ni ani od země nedohlédne!“ Tuto poznámku jsem už dobře slyšela i já a mezi posluchači v tom zahučelo klasické divadelní „Psssssst!“ Někdo se jen otáčel, jiní se potichu chichotali. Karel se už neudržel a požádal o klid v sále. Nervózní návštěvník pak již více nevytrhoval a zdálo se, že celá věc skončila. Bohužel nikoliv. Lidé, i když jsou vysokoškolsky vzdělaní, mají naneštěstí dobrou paměť. Obzvlášť pak na trampoty druhých. „Žirafa a trpaslík“ proto konferenci přežili a jejich přítomnost jsme si s manželem na našich pracovištích museli s donucením užívat ještě hodně dlouho. Mrzelo mě to. Na náš výškový rozdíl předtím nikdy nikdo hlasitě neupozorňoval a teď? Stačil jediný hloupý komentář a vše bylo rázem jinak.
Štafle a milování
Den naší svatby byl už starší než „včerejší noviny“ a kolegyně v práci si přesto najednou o kávové přestávce vzpomněly na dotaz, jestli jsem opravdu šťastná, když mám o hlavu menšího muže. Odpovídala jsem, že ano, pokud jsem vůbec něco odpovídala a netvářila se raději, že neslyším. To jim ovšem nestačilo a tak se mi „z hecu“ snažily neustále dohazovat nějakého „milence“ v domnění, že nakonec neodolám. Jednou za mnou přišel a na kávu mě zval vedoucí vrátnice, který měl výšku 180 cm, jindy zase kolega z vedlejší budovy, který měřil 2 metry. Každému jsem náležitě poděkovala, ale vysvětlila, že jsem vdaná a tak to také zůstane. Nakonec jsem se rozhodla, posvítit si na své kolegyně. Nemýlila jsem se, měly v tom prsty. Tajně, za mými zády se vsadily, že mě donutí k nevěře (alespoň duševní) a vyhrát měla ta, jejíž „nápadník“ by mě uhnal. Ne, že by jim moje manželství vadilo anebo jim vadil Karel, ale prostě byly z biologického hlediska přesvědčené, že u lidí nemohou vztahy v takto špatně nastavených postavách fungovat. Tedy, že „samička“ – já, bude vždy náchylnější k tomu, užít si s někým, kdo se k ní bude po fyziologické stránce lépe hodit a nebude vedle ní vypadat jako syn… Z jejich „vědecké“ sázky mi však bylo tak akorát špatně a také jsem jim ten den pořádně vynadala. Jenže, málo platné, Karel měl na svém pracovišti totéž.
U něj zase vtipkovali kolegové, jestli prý nepotřebuje při vášnivých chvílích štafle nebo požární žebřík. Podobně, jako já, nikomu na hloupé komentáře neodpovídal a hleděl si svého. Jenže doma nás to dohromady pořádně užíralo. Řekli jsme si, že jim tu radost neuděláme a just spolu budeme šťastní. Byli jsme…
Prožíváte podobné životní útrapy jako Petra a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Něco končí a něco začíná
Skutečně, kolegy v práci naše centimetry přestaly za nějakou, byť delší dobu bavit, a vše se vracelo do normálu. Zdálo se, že je podivným vtipům i sázkám konec. Jenže zatímco v práci komentáře skončily, doma pro změnu začalo vše nanovo. Moje stará matka si totiž Karla právě kvůli jeho výšce nikdy příliš neoblíbila a z ničeho nic, začala s kritikou zase ona. Když jsem jí upozornila, že její kritika přichází trochu pozdě, a divit se měla, když tak před několika roky, nikoliv nyní, odvětila mi něco hrozného. Prý nic neříkala, protože pořád tajně doufala, že se jednou zamiluji do jiného mužského a sušinku Karla nechám nakonec být. „No mami?“ Vyděsila jsem se. „Petro, prosím. Vy jste sice pár, ale na nic. Vypadá to, jak když mu čouháš z nůše!“ Vypálila mi do obličeje a mně se chopila obrovská zlost i lítost… Tak nakonec začne reptat i vlastní máma.
Yveta (61): Až když se naše dcera zranila a ležela v nemocnici, zjistili jsme šokující pravdu.
Zatímco Karel podobné věci přecházel, mne ze všeho nejvíc hlodalo svědomí. V největším skrytu duše mi náš výškový rozdíl také moc příjemný nebyl. Jenže, copak si lze vybrat muže jenom na základě vzhledu? Nelze. Karel je toho důkazem, protože lepšího člověka bych si vedle sebe ani přát nemohla. Takže všechny další komentáře hodlám tvrdě přecházet. Přesto, mrzí mě to moc. Je to celé, jako kdybychom snad já nebo Karel chodili po práci či po městě a ukazovali prstem, že tenhle je plešatý, tamta má desítky prsa, jiná zase žádná, a manželé sousedé nevypadají jak manželé, ale jak matka se synem… Také by se jim to moc nelíbilo!
