S manželem jsme oba vyrostli v rodinném domě se zahradou na dědině. Není proto divu, že po pěti letech bydlení v činžovním domě jsme byli znuděni nicneděláním, a hlavně s příchodem dvou dětí pro nás byt začínal být malý.
Co tak vlastní domeček?
Zahrádka k bytu by pro nás byla jen krátkodobým řešením, tak jsme začali hledat pozemek ke stavbě domu. Lákalo nás se vrátit zpět na Jižní Moravu, blízko naší rodině. Po roce jsme konečně našli pozemek, který splňoval alespoň částečně naše kritéria. Sice jsme chtěli volný pozemek, abychom mohli ihned začít stavit, ale nakonec nás od našeho snu neodradil ani starý dům určený k demolici.
Vzdálenost jsme vyřešili stavební firmou
Jelikož jsme bydleli u Ostravy, stavbu rodinného domu jsme částečně přenechali soukromé stavební firmě, která patří manželovu bratranci. S drobnými zádrhely, kterým se člověk při stavbě prostě nevyhne, jsme začali bydlet podle plánu. Během stavby domu začal vystrkovat růžky jeden z našich sousedů. Pořád se mu něco nelíbilo, dokonce se cítil jako stavební dozor, když zedníci stavili dům.
Hodně věcí jsme přehlíželi a snažili se sousedovi vyjít vstříc. On, místo aby si našich ústupků vážil, tak byl tím více drzejší. Tu se mu hodily cihly, kbelík písku či trocha jiného stavebního materiálu. Manžel je klidný člověk, takže to bral s nadhledem, ale ve mně už začínala vřít drzost souseda.
Stavba plotu
Před nastěhováním vybetonoval manžel požární zeď, na kterou má navazovat plot v zahradě, samozřejmě od našeho oblíbeného souseda. Tu zeď postavil ještě 15 cm od hranice našeho pozemku, aby předešel sousedským sporům. Teď, na jaro jsme požádali souseda, ať ve starém plotě vyřeže plané trnky a černý bez, abychom mohli postavit plot nový. A tím vším to začalo.
Soused se začal rozčilovat, že ničíme přírodu (ty plané trnky a černý bez), že on měl roky z té zeleně krásné zátiší, a navíc stavíme na jeho pozemku, což on tak nenechá. Dále ho rušíme dětským smíchem, náš dům je moc vysoký, naše zahrada vypadá jak golfové hřiště a jemu se to nelíbí. Celá hádka skončila tím, že on nic odstraňovat nebude a hotovo. Tak jsem mu odpověděla tím, že pokud on ne, tak já ano.
Co půjde na náš pozemek, tak uříznu, a pokud ta jeho přírodní zeleň bude růst do našeho nového plotu, tak to postříkám postřikem proti plevelu, co mi doporučí v zahradnictví. A to už soused skákal metr do vzduchu, že to si přeci nemůžu dovolit a že jsem „travička“. Že se bojí, abych mu neotrávila kočky a psa, co proběhnou dírou v plotě.
Hlavní kritérium „soused“
Na druhý den soused začal jeho přírodní bezinkový plot ořezávat tak, aby nezasahoval na náš pozemek. Dokonce se bál mého zásahu tak, že ořezal i tam, kde měl ještě čas. O jeho drzost ale nepřišel, protože část živého plotu, co ořezal a přesahoval na náš pozemek naházel k nám, asi abych věděla, že s mou představou o zahradě nesouhlasí. Také se cítí uražen, takže když jsem s rodinou na zahradě, tak on odchází, což mi teda vůbec nevadí. Naopak – jsem ráda, že mám klid a můžu relaxovat na zahradě, aniž bych se musela dívat na jeho nepěkný výraz.
Také mě uklidňuje skutečnost, že náš „oblíbený“ soused není oblíbený jen u nás, ale i u ostatních lidí v celé ulici, jen ostatní jsou v bezpečné vzdálenosti od něj.
My už stavit další dům nebudeme, ale přesto rada pro ostatní. Mezi hlavní kritéria výběru pro váš nový dům zařaďte i prvotní seznámení se sousedy, protože blbec se pozná na první pohled.
Tento článek vychází z příběhu zaslaného naší čtenářkou. Přestože redakce zná pravé jméno čtenářky, z důvodu ochrany soukromí byla všechna v článku uvedená jména pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
