Já nikdy neuměla zacházet s penězi. Ty, které jsem dostala od babiček jsem ihned utratila. I z mých brigád téměř nic nezůstávalo, milovala jsem módu, takže jsem investovala do oblečení a doplňků. Naši doufali, že s první skutečnou prací dostanu rozum. Bohužel, ten jsem dostala až po události, která mi srdce rozervala na kusy.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Svého zázemí u rodičů jsem si nevážila
Jakmile jsem dokončila poslední rok na středním odborném učilišti, našla jsem si práci jako dělnice v jedné firmě blízko mého bydliště. Výplatu jsem neměla nijak zvláště velkou, ale díky tomu, že jsem bydlela s rodiči a nemusela platit nájem, mi stačila – teda jen do doby, než jsem opět podlehla nákupní horečce.
Má závislost na nakupování se zhoršovala, dostala mě až do takové situace, kdy jsem si musela vzít první půjčku, po které brzy následovala další a další. Naši brzy pochopili, co se děje, a slušně mě požádali, abych se odstěhovala a odhlásila si trvalé bydliště. Nedivím se jim, báli se, aby nepřišli o dům.
Když jsem jednou otevřela schránku ve své nové pronajaté garsonce schránku, vypadly na mě dvě obálky se zeleným proužkem. Exekuce! Samozřejmě, že mě to nenechalo chladnou. Abych vše splatila, potřebovala jsem sehnat téměř tři sta tisíc korun. Kromě vyloupení banky mě nic nenapadlo.
Má práce mě přivedla k nápadu
Pracovala jsem jako uklízečka pro jednu soukromou firmu. Zrovna jsme pracovali u jedné milionářské rodiny a já si asi po pátém úklidu u nich všimla, že mají problém s početím miminka – letáčky a všude se válející léky jsem moc dobře znala, tenhle problém řešila i má starší sestra. Napadlo mě, že jim nabídnu to, že jim jejich dítě odnosím.
Sebrala jsem odvahu a zašla jsem k nim. Zpočátku na mě hleděli jako na blázna, ale pak se zamysleli a nakonec souhlasili. Měla jsem jedinou podmínku. Chtěla jsem od nich čtyři sta tisíc korun. Plácli jsme si a další den jsme začali s uskutečněním našeho nápadu.
Na klinice mi zavedli do dělohy embryo a já brzy začala pociťovat příznaky těhotenství. První měsíce jsem neustále zvracela a jelikož jsem dostávala ještě kapesné od rodiny dítěte, které jsem v sobě nosila, do práce jsem chodit nemusela. Začala jsem si to užívat a s těhotenskými neduhy jsem se brzy smířila.
K miminku jsem začala cítit velkou mateřskou lásku
První kopnutí miminka bylo asi tím, co ve mně vyvolalo příliv mateřských pudů. Začala jsem si k dítěti tvořit vztah, vytrácela se ta myšlenka, že není moje, že ho jenom odnosím. Jenže já si dítě postupně přivlastnila, vždyť jsem ho měla v břichu a stalo se mou součástí. Já jsem ta, která mu dává život, která mu po večerech zpívá ukolébavky a hladí, jakmile se klidný večer změní v kopanou.
Termín porodu se blížil a já se začala obávat té chvíle, kdy budu své dítě muset dát těm lidem, kteří mi zaplatili. Peníze jsem už samozřejmě neměla, zaplatila jsem si všechny své dluhy a zbytek jsem si uložila na horší časy. Byla jsem rozhodnutá, že dítě si prostě nechám.
Porod byl pro mě těžký. Bolesti byly nesnesitelné a dlouhé. Nakonec jsem kvůli komplikacím musela podstoupit císařský řez. Po probuzení z narkózy mi chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje. Má první otázka směřovala na dítě. Sestřička mi pověděla, že holčička je v pořádku a její rodina ji pojmenovala jménem Sofie. Chtěla jsem ji vidět.
Domluvili jsme se na kojení
Za pár hodin mi ji přinesli na kojení. Byla krásná a byla moje. Nechtěla jsem se jí vzdát, to jsem taky řekla všem kolem. Ještě téhož dne za mnou přišli skuteční rodiče malé Sofinky. Děkovali mi, plakali. Já si uvědomila, že ta malá holčička je skutečně jejich. Je plodem jejich lásky a já byla jen řešením jejich zoufalé situace – situace, kdy tak moc toužili po dítěti a já byla jejich poslední šancí.
Prožíváte podobné životní útrapy jako Petra a rádi byste se s nimi svěřili? Napište nám na email [email protected].
Bylo pro mě velmi těžké se po dvou týdnech s malou Sofií rozloučit. Byla tak voňavá a krásná. Vytvořila jsem si k ní ještě větší pouto, než když byla v bříšku. Jedinou památkou jsou fotografie v mobilu a nezapomenutelné chvilky s ní při kojení. Stále si říkám, že jsem mohla zkusit namítat, soudit se, ale všechno jsme měli smlouvou podložené, takže bych nic nevysoudila. A z čeho bych ji uživila?
Jakmile jsem se trochu psychicky zklidnila, dala jsem si za cíl začít úplně od znovu. Jelikož jsem se vyučila kadeřnicí, prošla jsem několika školeními a poté si otevřela svůj vlastní salon z peněz, které mi zůstaly. Brzy jsem si vytvořila velmi početnou klientelu, díky níž mám naspořeno docela slušný příjěm. Dalším mým cílem je nový a vlastní dům, hodný manžel a konečně mé vlastní dítě.
Ale to prázdné místo po Sofince tam vždy bude.
