Věděl jsem vždycky, že holky nejsou nic pro mě a rozhodně jsem se s tím ani netajil. Nepovažoval jsem to za problém, ale vyrůstal jsem v rodině, kde věčně chyběly peníze, a to mi vadilo. Rozhodl jsem se, že já takto žít nebudu, a udělal jsem všechno pro to, abych se měl v dospělosti lépe a nemusel si nic upírat.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Naší rodinnou chudobou jsem trpěl
Jako malý jsem hodně trpěl tím, že jsme si nežili moc dobře. Máma byla se mnou a mou sestrou doma. Otec sice pracoval, ale jeho výdělky nebyly příliš vysoké. Základní věci nám nechyběly, ale abychom si mohli dovolit něco víc nebo se zajet podívat třeba na dovolenou k moři, na to nám nezbývalo. Já moře viděl pouze na obrázcích a toužil jsem po tom, abych tam jednou mohl žít a už se nevracet domů, kde všechno bylo tak šedé a nudné.
Vždy jsem věděl, co chci
Než jsem však uskutečnil své plány, bylo mi jasné, že musím nejdříve dostudovat. A protože jsem mermomocí chtěl mít vysokou školu, mí rodiče pro to udělali maximum, abych mohl. Vždyť to také byla částečně jejich povinnost, dát mi do života alespoň tohle, když už nemohli dát víc. Byli sice zklamaní z toho, že jsem na kluky, ale byl to jejich problém, ne můj. Oni se s tím museli vyrovnat, já to měl v hlavě srovnané.
Z rodného města jsem odjel hned, jak to bylo možné
Po škole jsem okamžitě opustil naše ubohé město. Stejně jsem v něm neměl kamarády, protože málokdo toleroval moji odlišnost, a spíš jsem tam byl terčem posměchu. Protože jsem měl zálibu v tom, oblékat se vkusně a starat se o sebe, ostatní mi říkali „holčičko“. Nic jsem si z toho však nedělal, protože jsem věděl, že jednou budu lepší, a taky se budu mít lépe jak oni. Sbalil jsem si věci a doufal, že už se nikdy nevrátím.
Výletní loď byla přesně to pravé pro mě
Mou výhodou byla hlavně perfektní znalost dvou světových jazyků, a tak jsem toho hned využil a našel si práci na výletní lodi, která vozila turisty kolem Amerického pobřeží. Byl to úplně jiný svět. Zde byly vidět peníze kamkoliv jsem se podíval, a věděl jsem, že to je to pravé pro mě. Cítil jsem se tam skvěle. Poznal jsem spoustu bohatých a také vlivných lidí, a jen čekal na svou příležitost, která by mě posunula dál.
William byl moje příležitost
A nemusel jsem čekat dlouho. William si mě všiml okamžitě, když nastoupil na svůj pobyt u nás na lodi. Byl příjemný a milý. Nechával mi opravdu magické spropitné, a já se k němu také podle toho choval. Vykládali jsme si spolu a já poznal, že je také na kluky a já se mu líbím. Odhadoval jsem, že jde pomalu do důchodového věku, ale já k němu byl velmi milý, protože jsem věděl, že právě on by mohl být moje příležitost.
Z lodi jsme už odcházeli jako pár
Když jeho pobyt na lodi skončil, už neodcházel sám. Loď jsme opouštěli oba. Ve svých šestadvaceti jsem jej dokázal natolik okouzlit, že se do mě bezhlavě zamiloval a nabídl mi, ať žiju u něho v Miami a pracuju v jeho společnosti. Nevadilo mi, že je mezi námi věkový rozdíl skoro čtyřicet let. Dobře jsme si rozuměli. Vždycky se mi líbili starší muži, a tenhle byl ještě natolik zabezpečený, že mi mohl splnit mé nejtajnější přání. A já stejně neměl co ztratit.
Dal mi život, po jakém jsem toužil
Jeho dům byl skvělý. Krásný, vzdušný, a moře na dohled. Užívali jsme si navzájem jeden druhého. Nakonec jsem k němu do firmy ani nenastoupil a zůstal jsem doma. Za to jsem měl ale k dispozici docela nabitou kreditku a mohl ji hojně využívat. Dnes je to třináct let, co jsme spolu. Z Williama se stal už opravdu starý pán, ale stále si máme co říct. Cestujeme po světě a užíváme si života.
S Williamem nám už moc společného času nezbývá
O Williama se musím starat víc, jak obvykle a vím, že už nám moc společnému času nezbývá. Ale vracím mu teď to, jak se on poslední roky staral o mě, a jaký život prožívám, díky němu. Za nějakou dobu už budu sám a začnu žít život bez něj, ale jeho majetek mi bude dělat společnost. Nemá žádné děti, které by musel zabezpečit, a jeho další rodina o něj nikdy neměla zájem. Má jen mě.
Možná je na světě spousta lidí, která mě díky toho, že žiju se starým pánem, odsoudila, ale mě to je jedno. Oni nemají to, co mám já. Beru to jen jako čistou závist. Nikomu není nic do toho, co si v životě dělám, a mně to tak vyhovuje.
