Teď už vím, že braní drog je cesta do pekel, ale než jsem s tím přestal, stáhl jsem do závislosti také mou přítelkyni. Já se vyléčil, ale ona je na dně. Cítí, že za to nesu vinu, a proto se jí snažím pomáhat, aby se té závislosti taky zbavila. Moje rodina je však zásadně proti, a já si teď musím vybrat mezi nimi a Klárou.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od našeho milého čtenáře. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Klára byla ta hodná a já ten problémový
Už je to deset let, kdy jsem poznal Kláru. V té době ještě studovala vysokou školu, měla spoustu zájmů a přátel. Byl jsem to já, kdo v našem vztahu byl ten problémový. Sem tam jsem kouřil trávu, ale o víkendech jsem se bavil pomocí extáze a tvrdých drog. Klára to vždycky odsuzovala, ale mě to bylo jedno. V našich letech to dělal skoro každý. A tak jsem ji přesvědčoval, ať to taky zkusí. Vždyť na tom není nic špatného a dobře se pobaví.
Přesvědčoval jsem ji, aby drogy zkusila
Klára měla z drog strach. Sem tam si sice zakouřila marihuanu, ale dál zajít nechtěla. Vždy říkala, že cigarety taky chtěla zkusit jen jednou, a nakonec se na nich stala závislá. Bála se, že s drogami by to dopadlo stejně. Já si však nedal pokoj, a jednoho dne se mi ji povedlo přesvědčit, aby alespoň jednou zažila ten opojný pocit. Kláře se to zalíbilo. Po čase jsme v tom už spolu jeli každý víkend.
Drogy jsme začali užívat i přes týden
Byla to však ona, kdo začal překračovat pomyslnou hranici mezi víkendovou zábavou a běžným životem jako první. Jednoho dne jsem přišel z práce a našel jsem Kláru doma. Byla naprosto sjetá. Nešla ani do školy. Udělala si prostě víkend v týdnu. Ze začátku jsem na ni nevěřícně zíral, ale nakonec jsem se k ní přidal. A tak jsme na drogách začali ujíždět také přes týden. Já začal kašlat na práci, ona na školu, ale bylo nám to jedno. V té době jsme se takto měli prostě skvěle.
Do reality mě vrátil až vyhazov z práce
Náš šílený život tak ale netrval věčně. Za pozdní příchody mě vyhodili z práce, a já najednou neměl ani na nájem. Tohle mě probudilo zpět do reality. To najednou nebyl život, jaký jsem chtěl. Na drogy jsem měl však stále velkou chuť. Měl jsem naštěstí i dobru vůli, a rozhodl se tak změnit svůj život od základů. Zašel jsem do protidrogového centra, kde mi zařídili doktora, a začal jsem se léčit. Víkendové párty jsem vyměnil za hory, a to samé jsem chtěl i po Kláře.
Klára z rozjetého vlaku vystoupit nechtěla
Ona však nesouhlasila s mým novým stylem života. Svět drog a zábavy se jí natolik zalíbil, že z něj odmítla vystoupit a vůbec jí nedocházelo, jak daleko jsme došli. Když jsem nechtěl pokračovat, stal jsem se pro ni nezajímavým, tak se jednoho dne sbalila a jednoduše odešla. Našla si dealera drog a přestěhovala se k němu. Po čase jsem zjistil, že mění drogy za sex s ním. Bylo mi to líto. Vyčítal jsem sám sobě, kam jsem ji dostal, ale ona o mně nechtěla ani slyšet.
Z krásné holky se stala chodící kostra
Uplynuly dva roky. Našel jsem si novou práci a opravdu se změnil. Hodně jsem sportoval. Jen velmi zřídka jsem si zašel na jedno pivo. Po Kláře jsem si ještě stále nenašel holku. Nemohl jsem na ni zapomenout a žil jsem s pocitem viny. Jednoho dne se však objevila u mých dveří. Prvně jsem ji ani nepoznal. Ta pěkná holka, kterou jsem měl tak rád, byla pryč. Místo ní tady teď stála kostra potažená kůží, měla zapadlé oči a celkově vypadala nezdravě.
Cítil jsem za ni odpovědnost
Prosila o pomoc. Nevěděla už jak dál. Školu nedodělala a neměla kam jít. Ani rodiče ji doma nechtěli. Já jí samozřejmě na ulici nenechal a rozhodl jsem se, že ji pomůžu. Klára se snažila s drogami přestat, ale bylo to těžké. Její stavy se měnily. Chvíli byla klidná, potom měla hysterické záchvaty. Bojovala proti závislosti, ale svůj boj prohrávala. Dávku drog prostě potřebovala. Kradla mi i věci, aby je mohla prodat a koupit si za to tu opojnou věc.
Klára svůj boj se závislostí prohrává, ale já ji pomáhám
Už je to několik let, co u mě Klára bydlí. Stále svůj boj prohrává, ale alespoň ji mám pod kontrolou. Živím ji a kupuji jí oblečení, ale je to jen malá daň za to, jak jsem jí svým chováním zničil život. Už je z ní naprostá troska, které nepomohlo žádné léčení. Nemůžu ji však vykopnout na ulici, protože by umřela, a tak se starám. Nejsem šťastný, ale byla to moje chyba. Také mí rodiče se nechtějí se mnou stýkat, alespoň do doby, než se na Kláru vykašlu.
Já to však nikdy neudělám. Nemůžu si sice domů pořídit ani pořádnou televizi, aby ji Klára neprodala, ale beru to jako trest za svou mladickou nerozvážnost.
