Kdyby mi někdo řekl, co se bude dít před tím, než jsem odjela do Madridu, nikdy bych mu to nevěřila. Prožít koronavirovou izolaci a následnou nemoc, a to vše ještě v cizí zemi je něco nepředstavitelného, a nikomu bych tuto zkušenost nepřála. Má psychika utrpěla – a toto si budu pamatovat do konce života.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Jsem obyčejná holka z české vesnice
Pocházím z nedaleké vesnice blízko Olomouce a vždycky jsem tak nějak věděla, že mi to místo bude jednou malé a budu se chtít podívat někam dál do světa. Nebyla jsem žádný velký dobrodruh a plno dobrodružství mě děsilo. Bojím se jehel, nenávidím výšky, rychlou jízdu autem, ale žít někde jinde mi připadalo vzrušující, i když jsem tušila, že i tam budu muset čelit svým neutuchajícím obavám.
Potřebovala jsem v životě změnu
Před více než půl rokem, když jsem seděla v obývacím pokoji našeho malého domu s rodiči a mou o rok mladší sestrou, jsem jim po pečlivém zvážení oznámila, že chci odjet do světa. Měla jsem pár měsíců po dokončení vysoké školy, ale o pořádnou práci, která by mě naplňovala, jsem nedokázala zavadit. V té době už jsem věděla, že pojedu do Madridu. Těšila jsem se na změnu, jak poznám nové lidi, zdokonalím svou španělštinu a užiju si sluníčka.
Se sestrou jsme si z mého odjezdu dělaly srandu
Noc před mým odjezdem jsem začala prožívat opět své stavy úzkosti i přes to, že jsem se těšila. Nejen já, ale také moje sestra tu noc nemohla spát, a tak jsme probíraly vše, co jsme nestihly za celý náš život a pomalu se loučily. „Však co se může stát, když na nějakou dobu odjedeš, maximálně se ti už nebude chtít nikdy vrátit,“ smála se sestra a snažila se zamaskovat svůj zármutek. V té době jsem netušila, jak moc budu jednou toužit po tom, vrátit se domů.
Stín koronavirové pandemie přicházel nenápadně
Do Španělska jsem přicestovala jen dva měsíce před tím, než začala koronavirová epidemie ve Wu-chanu. Ani potom však nikoho nenapadlo, že se všechno přižene do Evropy, i když zprávy z Číny nevypadaly dobře. Poznala jsem nové kamarády a pomalu se zabydlovala. O volném víkendu jsme jeli na celosvětovou výstavu. Bylo tam tisíce lidí a překvapilo mě, že jsem jich pár potkala s rouškou na puse.
Poslali mě do karantény
Netrvalo dlouho a objevili se první nemocní také v Evropě. Nikdo však zatím nepociťoval paniku ani potřebu se jakkoliv chránit. Dál jsme se všichni scházeli, bavili se v kavárnách a vyhlášených diskotékách, dokud jednoho dne nezazvonil telefon. Můj kamarád byl nakažen koronavirem, a mě i mou spolubydlící uvěznili do domácí karantény. Nesměly jsme ani do obchodu, jen jsme mohly čekat, zda nás nákaza dožene, nebo ne.
Psychicky jsem na tom byla hůř
Nikdy jsem si tolik nepřála vrátit se domů, jak v této době. Všechny moje strachy se rázem vrátily. Mluvila jsem se všemi po telefonu a internetu, ale nikdy jsem si nepřipadala tak sama, jako v této době. Nikdo nedokázal pochopit, co cítím a prožívám, a nikdo mi nemohl pomoct. Strach a bezmoc bylo to jediné, co mi zbylo. Každou chvíli jsem si měřila teplotu a hlídala na sobě jakékoliv projevy nemoci.
Nemoc nakonec přišla
Jednoho dne, když jsem si už asi po desáté měřila teplotu, jsem ji opravdu měla. Nakonec mi byl Covid-19 diagnostikován, ale naštěstí nebyla nutná hospitalizace. Nemoc jsem zvládala poměrně dobře, jen s menšími obtížemi, ale když se díváte na televizi, jak kolem vás umírají lidé, a při pohledu z balkónu vidíte jen prázdné ulice, je to k zbláznění. Tělesně to celkem šlo, ale psychicky jsem byla zničená. Stýskalo se mi po mámě, a plakala jsem při každém hovoru s ní.
Čekám, až to skončí, ať mohu požádat Českou republiku o pomoc
Celou dobu jsem tak nějak doufala, že po dvoutýdenní karanténě se vrátím domů a všechno bude v pořádku. Tím, že mě nemoc dostihla, se mi pobyt v izolaci prodloužil prakticky na neurčitou dobu a mé zoufalství se tím akorát znásobilo. Nemohla jsem se dočkat dne, kdy budu prohlášená za zdravou a poprosím o pomoc Českou republiku, aby mě někdo dostal zpátky domů k mé milované mamince, tátovi a sestře.
Teď si uvědomuju, že to ještě pár dnů musím vydržet, ale vím, že má cesta domů se už blíží. Ale jedno pozitivum to mělo. Uvědomila jsem si, jak moc je pro mě moje rodina důležitá a miluju je.
