Pavel (36) jednoho dne v zimě před 2 lety přišel do práce a opravdu neměl tušení, že se tento den stane jedním z nejpamátnějších v jeho životě. Pracuje v týmu vlakového dispečinku na rušné vlakové stanici, která je dopravním uzlem pro tisíce cestujících. A zatímco plnil své pracovní povinnosti, všiml si Pavel mladé ženy na konci jednoho nástupiště. Jeho pozornost upoutala především tím, jak blízko u kolejiště stála. A nehýbala se.
Tento článek vychází ze zaslaného textu od naší milé čtenářky. Všechna v článku uvedená jména byla z důvodu ochrany soukromí pozměněna. Použité fotografie jsou pouze ilustrační.
Udělat něco? Ale co?
„Žena byla velmi klidná a její pohled byl plně upoután kolejemi,“ vzpomíná Pavel, „instinkt mi říkal, že něco není v pořádku.“ Pavel ženu chvíli pozoroval a myšlenky se mu honily hlavou. Má něco udělat? Ale co? Navíc zbývalo jen málo času, než přijede další vlak. Rozhodl se, že s tou ženou musí mluvit. Sundal si formální sako a odepnul vysílačku, aby ženu při svém příchodu ještě víc nerozrušil. „Absolutně jsem nevěděl, co bych jí měl říct, jen jsem věděl, že něco říct musím. Cokoli,“ říká Pavel.
„Dobrý den, jmenuji se Pavel,“ začal na ženu promlouvat, „víte, rád čtu historické knihy a časopisy,“ pokračoval, protože si všiml, že žena v rukou svírá časopis 100 + 1 historie. Odpovědi se nedočkal. Žádný oční kontakt, nic. Žena stále pozorně sledovala kolejiště. Pavel se začal opravdu vážně obávat, že žena je rozhodnutá skočit. Co teď? „Také v rádiu je každý den večer skvělý pořad, Toulky českou minulostí, znáte ho?“ Pavel se cítil jako hlupák, ale snažil se ženu jakýmkoli způsobem zaujmout.
Máme problém
Žena ani teď neodpovídala, zatímco Pavel neopouštěl svůj monolog na téma historických zajímavostí. Mezitím nenápadně signalizoval svým kolegům, že došlo k problému. Jak se ukázalo, jeden ze spolupracovníků už viděl, co se děje, zavolal záchrannou službu a snažil se informovat strojvedoucího blížícího se vlaku o nutnosti začít brzdit ještě před příjezdem do stanice. Dá se to ale stihnout?
Pavel pokračoval: „Teď jsme tu spolu, jen my dva,“ říkal, když se i on zadíval na koleje, „potřebuji, abyste mi věřila. Pokud se necítíte dobře, rád bych vám pomohl.“ V tu chvíli se mladá žena rozplakala. A mezi slzami Pavlovi řekla: „Víte, nejsem v pořádku. Mám strašné deprese a panické stavy, panika mě dohnala až sem, už to nemohu zvládnout.“ Pavel jemně, ale důrazně naléhal: „O nikoho a nic se nestarejte, je to dobré, pojďte si na chvilku se mnou sednout na čaj, je velká zima!“
Lidé chtějí jen vědět, že na nich někomu záleží
Mladá žena už nebyla strnulá, ale bylo jasně vidět, že začíná panikařit. A vlak se blížil. Nebylo jisté, že stihne zabrzdit včas. Pavel se rozhodl. Chytil pevně ženu a od okraje nástupiště ji odhodil směrem do středu. V tu chvíli už také dorazila sanitka a záchranáři převzali ženu do své péče. Vlak dorazil do stanice v plné rychlosti.
Pavel nikdy nezjistil, jak se ona smutná žena jmenovala. Je si ale jistý, že tím, co udělal, zachránil život. „Myslet si, že byste někomu dokázali zachránit život, je těžké. Nikdo si o sobě nemyslí, že by to zvládl. Vždy navíc existuje strach, abyste situaci svým chováním ještě nezhoršili,“ dodává Pavel ke svému příběhu, „víte, lidé potřebují vědět, že aspoň někomu na celém světě nejsou úplně lhostejní.“
Pomoc je někdy tak jednoduchá! Nebuďte k ostatním lhostejní. Můžete někomu zachránit život!
